Bohouš Jecelín - legenda boleslavského lezení

S Celdou, jak zní jeho celoživotní přezdívka, jsem si dal sraz u nás doma, když ho tam přivezl můj táta. O povídání s ním jsem hodně stál, protože kde jinde bych hledal člověka, který mi může vyprávět své osobní lezecké zkušenosti s takovými velikány jako byli Joska Smítka, Chroust Procházka, R.O. Bauše anebo třeba Manfred Kauschka a A. Preibisch. Přestože byl Celda skvělý lezec svůj život zasvětil také dosti významně mnoha dalším sportům jako např. cyklistice, lyžování a pádlování. A nutno podotknout, že v těchto disciplínách nikdy nehrál druhé housle. Měl vždy vynikající fyzickou kondici, kterou uplatnil také v horách. Nezapomenutelné jsou jeho výkony na Kavkaze, kde jako jediný z celé expedice si přidával a místo jednoho kopce (Elbrus 5642 m) vylezl na dva a ještě se stačil do kempu vrátit dřív než celá expedice. Nicméně toto povídání by mělo být převážně o lezení a já se Vám tedy pokusím písemnou formou zprostředkovat to, co mi Celda asi dvě hodiny neúnavně a poutavě vyprávěl. Mnoho u nás též vzpomínal na své již bohužel nežijící a někdy i tragicky zahynuvší kamarády a naprosto bezelstně uronil i nějakou tu slzu, aby ovšem v zápětí nás zase rozesmál historkou ze skal. A ještě jednu poznámku na úvod si neodpustím, Celda je náš nejstarší žijící horolezecký reprezentant! Takže tedy:

   Celdo, jak jsi se dostal k lezení?
No, to jsme za války jezdili vlakem lyžovat na Malou Skálu a vždycky takhle z jara jsem tam potkával lezce z Prahy, nejvíce Jedličku, Jelínka a Ottu Bauše. To víš ten byl pro mě nějaká persona, v té době už zkušený lezec, ale choval se vstřícně k nám mladším a ukázal nám jak se navazovat a správně zakládat jištění.

   Takže poprvé jsi si zalezl na Suškách?
No, přesněji řečeno na Panteonu. Tam jsem lezl vůbec poprvé a člověče rovnou na prvním. Půjčil jsem si lano od Standy Herčíka a lezli jsme na Panteonskou jehlu. Říkám Vratikovi (Vratislav Klekner), že tam musíme vylézt, to přeci pro nás nebude žádný problém. A tak jsem začal stoupat, všechno šlo v pohodě až  skoro na vršek, tam jsem se nějak zasek' a za chvíli taky že jo, letím dolů. Vratik mě chytil až těsně nad zemí. Měl jsem opravdu štěstí. Pamatuju se jak nějaký malý dítě se divilo proč mám na sobě červený trenýrky, jenže já měl celou prdel od krve jak jsem se při tom pádu odřel.  Pak jsem však tu cestu dolezl a pamatuju se, že jsem byl opravdu šťastný. Po této události jsem pokračoval na Suškách Jižním traverzem, lezl jsem na Sokolí věž Klikatou spáru nebo na Samotáře. A potom jsem se tedy pomalu začal shánět po nějakém vlastním vybavení.

   A  to jsi mě zrovna naběhl na další otázku. Jaké bylo v době tvých začátků vybavení a kde jsi ho sháněl, protože vím, že třeba úvazky nebyly a boty přímo lezecké taky ne. Ale co třeba karabiny?
Úvazky pochopitelně v té době nebyly a boty jak by smet. Lezli jsme většinou bosí anebo v obyčejných keckách. Co se týče těch karabin, ty jsme si dělali buď sami nebo jsme si ohýbali hasičské, oni byly takový prolamovaný. Ještě asi dvě nebo tři doma mám. První lano jsem sehnal na rohu Národní a Spálené ulice v Praze. Tam byl Fleissig, velká německá firma. Já jsem se tam dal dohromady s jedním chlapíkem a říkám mu, že bych měl o nějaký to lano zájem. V tom on se začal kroutit a já hned, že to nechci zadarmo, že mu od nás přinesu mouku, vajíčka, něco ze zabíjačky. A on na to, že to bychom se teda dohodli. To víš bylo to za války, takový věci se cenily. Tenkrát jsem mu přines 5 kg mouky, asi 30 vajec a něco od zabíjačky a on mi  nechal lano. Byl to Litzner 14, krásný pletený lano. To byla prakticky výzbroj, se kterou jsem vydržel celou válku. 
Pak tam na Hrubý Skále se pamatuju měli Němci výcvikový středisko mládeže a měli tam natahaný lana a my jsme jim tam jedno to lano ukradli. Potom jsme se ale hrozně báli s tím lanem někde ukázat, aby ho nepoznali.

   S kým jsi Celdo nejvíce lezl? Měl jsi nějakýho stálýho oblíbenýho parťáka?
Ponejvíce určitě s Jirkou Urbanem a Pepikem Schubertem. Oba byli Boleslaváci. Hodně jsme jezdili do Skaláku, ten jsem měl prolezenej celej a tam jsem i vylezl svoji první sedmu na Oštěp.

   Byl tedy Skalák i tvou nejoblíbenější oblastí?
Dá se to tak říct, velmi rád jsem jezdil i do Příhraz a nebo do Adršpachu. Tenkrát v těch 50. letech oni nás tam neměli moc rádi, protože jsme tam vylezli spoustu cest bez stavění a oni z nás měli celkem respekt. Dost jsem působil taky tady na Pleskotech, kde mám svoji asi nejvýznamější cestu na Staré Hrady. V údolní stěně jsem zatlouk' první kruh ve 14m a říkal jsem si, že tuhle nádhernou údolku nesmím zkazit. Já se ti tam ale vrátil snad pětkrát a nic, prostě jsem to nemoh' přelízt. Pak jednou jsem na chatu přijel je svou mladou a měl jsem nějaký asi odlehčený nohy, že jsem vůbec nepřemýšlel a vyběh jsem nahoru i přes to břicho jako srnec. Nad převisem jsem dal ještě jeden kruh.

   Co nějaké vzory, měl jsi, vzhlížel jsi k někomu konkrétně?
Honzo, já měl všechny ty knížky, to jsem přečtený měl, ale vždycky jsem chtěl být sám za sebe. Říkal jsem si, jseš takovej jakej jseš a za průsery si budeš moct taky sám.

   Potkal jsi se ve skalách s Joskou Smítkou?
To víš že jo, ale pamatuju se zrovna , že jsem mu chtěl jednou rozbít hubu. To, když mi Olda Brychu říkal o jedný skále pod hradem (Hrubá Skála), teď si nemůžu vzpomenout na jméno. Že bysme mohli na ní udělat cestu, dolez jsem pod převis a zatlouk' jsem kruh. Potom jsem nad spáru dal ještě jeden. Po nějaký době se o tom dozvěděl Joska (Smítka) a šel jsi ji přelízt a povídá, že prej ten kruh je tam zbytečnej a tak ho vytlouk'. Já se tenkrát dost naštval. Jinak on byl Joska dost vznětlivej typ a hodně divokej. Pak ovšem udělal ten Dominstein (*Smítkova cesta VIIc)  a já jsem před ním hluboce smeknul.

   Ve spojitosti se Smítkou mě napadla ještě jedna postava, protože vím, že můj děda měl doma jeho fotku, Andělín Čermák. Spoluautor Andělovy stěny VIIc na Hlásku s Vojtou Nejedlo. Kam se poděl tento výborný lezec?
Jo hochu ten skončil velmi špatně. My jsme tenkrát jeli na Moravu do Velkých Karlovic na mistrovství republiky Sokolské zdatnosti, pamatuju se, že jsme skončili druzí. A ty závody uváděla nějaká Jecelínová a ona jak četla tu startovní listinu, tak vidí jméno Jecelín a hned ke mně přišla a dali jsme se do řeči. Nakonec jsme přišli na to, že jsme příbuzný. A ona nám na toho Čermáka dala kontakt, protože my jsme věděli, že on se tam někam odstěhoval z Boleslavi. Hned nám taky ale řekla, že je na tom hrozně špatně. Trpěl totiž progresívní paralýzou a nemohl se téměř vůbec hýbat a byl zcela odkázán na péči své manželky. Ta nám ho nejprve, když jsme k nim přišli, nechtěla vůbec ukázat, ale my jsme trvali na svém, že ho musíme vidět. On přijel na takové plošince na ložiskách a my , když jsme ho viděli, tak jsme byli úplně v prdeli. Nechali jsme jim tam všechny peníze, co jsme s sebou měli a pak ještě z domova jsme jim něco poslali. On míval sportovní kšeft, který mu ale komunisti sebrali  a jeho manželka se živila sešíváním krajek na klobouky na bály. Byli na tom dost mizerně.

   Když už se bavíme o těch postavách z historie, připomeň ještě trochu Ottu Bauše, lezl jsi s ním hodně?
Jo s Ottou jsme lezli dost, on jak pak byl už starší, tak nás vždycky někam vyhnal a vylezl si cestu za náma. Pamatuju se takhle na Sloup v Příhrazích. Jinak mi taky jednou velmi polichotil na Drábských. Já jsem vytáhnul jakousi partu Pražáků na Lvíčka a oni než se nahoru všichni dokodrcali, tak já vylezl mezitím ještě na Ferdu z náhoří.  A on na mě hned křičí, :"Celdo, člověče, ty jsi porazil celou tu německou equipu. Vždyť kolikrát tady končily takový primadony jako Kauschka nebo Agly a ty jsi se tam vysápal jako nic."Jinak Otta taky se zabýval lyžováním poměrně hodně a dokonce vráběl i svoje vosky Velox. A vedl nás spolu ještě s Fifanem Vodhánělem a Chroustem na instruktorských kurzech v Tatrách. S nimi mě napadl taky jeden kuriózní zážitek z mistrovství světa v klasickém lyžování. Večer před závodem na 50km nás vedoucí technické komise Ján Teresčák poslal projet trať. My po asi 2 nebo 3km koukáme, že ve stopě jsou stopy od medvěda. Tak jsme zpozorněli a sledovali je. On šel asi 2km v ní a potom seběhl někam dolů směrem do vesnice. Teresčák nás zapřísáhnul, že se nesmíme za boha živýho nikde opvážit mluvit o medvědovi jinak, že je po závodech.

   Celdo, nemohu se nezeptat na moji nejoblíbenější věž Kobylu. Měl jsi k ní nějaký specifický vztah nebo snad jsi z mí měl respekt?
Nějaký zvláštní respekt jsem z ní neměl, ale říkal jsem si, že takový ty stěžejní věci si musím přelézt sám. Všehovšudy jsem na ní lezl asi třikrát. Jednou mě požádala Olina Lásková, jestli bych ji tam nevytáhl. Ona si pak vzala Zdeno Zibrína a taky byla myslím vnučka Franty Porcála. Přišla s takovým mladým Pražákem Otou Heroldem. On se mi ti ale v tom traverzu nějak do těch lan zamotal, když spadnul a já ho nemoh' dostat  dolů. Po notné chvíli se mi to podařilo a Olina si pak za mnou vylezla.  Uvědomil jsem si, že se tam moh' oběsit.

   Jak jsi se stavěl k lezení v horách? Upřednostňoval jsi je před pískem?
Tak hory jsem měl hodně rád  a lezl jsem na nich radši. On taky tenkrát byl na lezení v horách potažmo v zimních horách kladen důraz a považovalo se to za to opravdové horolezení, jakožto lezení na pískovci spíše jako trénink právě na ty hory. Jezdili jsme do Tater a párkrát jsem byl i na Kavkaze. Za zmínku stojí naše výstupy na Pik Ščurovského 4259 m, Bžeduch 4270 m nebo Elbrus 5642 m, kde jsem nedopatřením rozbil porcelánovýho Lenina. Jak jsem tam hrabal tím piklem (cepín), tak najednou břink a koukám, že má Vladimir rozseklou hlavu. Oni to Rusáci dávali hodně takhle na ty vrcholy. Ale řekl jsem si, že je to alespoň pomsta za ty všechny jejich zločiny spáchaný na nás.

   Taky vím, že jsi se tenkrát v roce 1969 měl zúčastnit dnes už legendární první československé expedice do Himálájí, proč z tvé účasti tenkrát sešlo?   
Já jsem znal všechny členy expedice velmi dobře, protože jsem s nimi lezl, ale v té době mi tenkrát umíral táta, a tak jsem se účasti vzdal, i když jsem byl osloven.

   Celdo, o tobě se vypráví jedna taková legenda, že jsi se údajně prokopal v zimě sněhovou převějí v Kotelních jamách odspoda nahoru. Prosím tě co je na tom pravdy?
No tak to bude asi záměna s tím mým výstupem s Jirkou Šátkem Údolkou na Žabáka v Tatrách. My jsme lezli komínem vzhůru až jsme se dostali ke stropu a dál nebylo již možno postupovat. Jirka říká, že teď se musíme vrátiit nebo tam chcípnem. Já mu povídám, že to zkusím ještě trochu prohrabat, abysme se tam na noc nějak vešli. No on jak stál pode mnou, tak na něj všechno lítalo. Nakonec jsem obrátil pikl do stropu a koukám bílo nade mnou. Zařval jsem jak medvěd, že máme vyhráno a vyšplhali jsme se nahoru. Co se týče těch Kotelních jam, údajně se o to pokoušel Eda Líhař.  Ale opravdu nevím, zda je to pravdivé.

   Jseš ještě v kontaktu s některými svými tehdejšími spolulezci nebo kamarády ze skal?
Občas se scházíme v Doubravici na Karouškárně. Ale zdravotně je to bída. Bouhouš Svatoš má kolena v háji, Radovan ( Kuchař) se drží silou vůle. A oni my říkali, : "Člověče, Celdo, ty jseš z nás nejstarší, ale vypadáš furt stejně."

   Totéž ti musím potvrdit i já a nezbývá mi než ti popřát mnoho pevného zdraví a chuti do života a ještě jednou díky moc za tvou snahu a ochotu. Horám zdar Honza Hluchý.

Zadní Gerlach a rozbité letadlo 1945 Celda 2. zleva

  
  Celda za mlada