Ďáblova ruka aneb Járova klouzačka aneb poslední a hodně vypečený skialp sezóny
Kdo by řekl, že ještě na konci dubna člověk si zalyžuje v našich Krkonoších. Věřil jsem dlouho po posledním zájezdu na Stubai, že se to podaří, věřil jsem dlouho, že se na hřebeny vydám, když v posledních dnech spatřoval jsem na východním obzoru nádherně osvícené, bíle lesknoucí se vrcholky Krkonoš. Tento pohled mě nenechával klidným. Při podrobnějším rozboru sněhových podmnínek na různých webkamerách, však můj optimismus slábl. Přesto jsem stále věřil. Nakonec spokojil jsem se s myšlenkou, že výlet pojmu jako objevitelskou výpravu a lyže na batohu ponesu klidně až na vrchol. Chtěl jsem si prostě jenom ještě jednou přičichnout než prkenice odnesu na půdu.
V Troubě po ránu mrtvo, město duchů, po sněhu jen chabé památky v podobě zbytků lívanců uježděného umělého sněhu na sjezdovkách, jinak jaro, spíš léto. Vyrážíme. Cesta jde rychle, dál se zužuje, pak postupně ztrácí, až zmizí úplně. Sníh jen občas, jinak překračování kmenů, husté haluze, občas zůstane viset lyže, jež hrdě trčí, v tomto čase tak neprakticky, do výše. Připadá mi to, tu jako v deštném pralese, tu jako na Aljašce, každou chvilkou čekáme medvěda. Prostě pohádka. Najednou otevře se dechberoucí výhled před námi. Obrovský Dol ze všech stran uzavřený, už jsme hodně vysoko, avšak sníh stále nikde. Boty máme již řádně nadojené. Obejdeme poslední hřebínek a již se před námi otevírá výstupový žlab, zde sníh! A je ho tu hodně a nahoru je to ještě pořádná štreka, takže si dnes i pásama zašoupeme a patrně i zajezdíme. Přezouváme boty, lepíme pásy a šup vzhůru noha nohu mine. Sklon se zvedá a zvedá jak postupně blížíme se k vrcholové hraně. Teď má již jistě přes 40°. Když tu najednou, skoro nezřetelný tupý zvuk hrany o skálu a pak jenom monotónní šustění. To náš Jarýk poroučí se směr zemská přitažlivost. Zanechal nahoře obě hůlky a v poloze na břiše s dlaněmi pod bradou (asi se snažil brzdit lokty) a ležérně pokrčeným jedním kolenem (obě lyže měl zapnuté) driftoval stále dál a níž. Během této cesty, která netrvala déle než deset vteřin se událo hrozně moc věcí, alespoň mě to tak připadalo. S Jardou jsme si oba já s Majklem během skluzu stačili popovídat, já se dokonce s tím, že mě již pohled na něj začal až nudit, odvrátil jsem zrak na jinou stranu a poté, co jsem se očima vrátil zase na Jardu on stále ještě pokračoval v jízdě. Uvědomil jsem si, že ten člověk asi zastavit nemůže ač chce. Začali jsme mu dávat všemožné rady jak tento klouzavý pohyb zastavit, protože již se celkem výrazně blížily různé překážky v podobě dalších kamenů a zeleného porostu. Jak jsme záhy pochopili, o stejnou věc snažil se po celou dobu, i když to tak nevypadalo, i Jarýk. Nakonec se dílo podařilo. Poděkovali jsme mu za předvedený program a svorně nazuli mačky. Dál tedy po ledových plotnách nad 40° skáčeme vzhůru jak zajíci. Akorát já ještě obohatil jsem úvodní Jardovo antré, když patrně ve vůbec nejstrmějším místě, kdy do cíle zbývalo ne více než 40m, vyzula se mi pravá mačka a v ten moment zjistil jsem zároveň, že jsem zde jaksi v místě, kde záda přestávají mít slušný název, a to však totálně. Nemohl jsem se prakticky vůbec pohnout, po očku mrknul jsem pod sebe do hlubiny a nebylo to pěkné podívání a opakovat Jardovo vystoupení se mi nechtělo. Začal jsem jako velká umělkyně balancovat na jedné mačce, resp. pouze jejích předních hrotech a jal se opravovat tu zbylou. Po cca 5 min se mi to zázračně podařilo a mohl jsem výstup dokončit.
Na vršku, kde jen velmi zřídka opět vyskytoval se sníh pokochali jsme se výhledy na Sněhovou horu a její okolí a pochystali se na opravdu poslední frírajt sezóny. Cestou dolů sníh ubýval a ubýval, místy bylo více větví a jehličí (ty zanechal zde poházené nedávný splaz) než sněhu, ale statečně bojovali jsme až do posledních metrů a POSLEDNÍ oblouk zakroužili jsme opravdu tam, kde dál již zívala na nás travička a s ní rajský zpěv letců a sluníčko nás též zdravilo. Co víc bys chtěl. Lyže na batoh, přezout do tenisek a dolů a domů. Jen cestou přišla ještě nečekaná, o to více avšak příjemná tečka v podobě hospody Na mítince, kde pěník se za správné teploty ve skle rosil a domácí bramboračka překypovala houbami. Tady jsme naše snažení i za přispění pana i paní domácích zakončili.
Schi Heil Hlucháč
Cestou podél strouhy
Zde došlo k vyzutí mačky
Hospoda Na mýtince
