Jarní Lungau

Není větší krásy na horách než, když do nich přichází jaro. Dny jsou již jaksi delší, na obloze více převládá slunce, je tepleji, odpolední teploty nezřídka dosáhnou nad dvacet stupňů, avšak rána jsou stále mrazivá. A právě tohle střídání teplot zapříčiní vznik jedné z největších pochoutek pro srdce skialpinistovo, tedy firnu. Takový povedený jarní firn kolikrát vyvolá extázi větší než by jeden se v prašanu nadál. Ano, i proto je sezóna skialpů tou hlavní až vlastně ke konci zimy nebo lépe řečeno na jaře. Pochopitelně větší zásluhu na tom nese stálejší hezké počasí a nízké riziko lavinové, ale stříkající firn je zkrátka takovou odměnou navíc, se kterou v tuto dobu tak nějak rádi počítáme.

Tak nic z toho jsem v Lungau před dvěma týdny nezažil, až na to modré nebe. Slunce pralo a pralo, jelikož ale pár dní předtím vydatně ještě posněžilo, firn se nekonal, ba ani prašan, protože převládající teplo ho proměnilo ve velmi těžkou a hutnou hmotu, která lyži brzdila jako závaží. Přesto vrátil jsem se na prodloužený víkend do své skoromateřské Heimat jako do ráje.

Volal mi Dan Polman, že do časáku (lidé a HORY) připravují téma Lungau a že dostali dvě místa pro novináře na tzv. "presstrip" právě do Lungau a jestli bych nejel s ním, když to tam tak dobře znám. A že prý 4-hvězdičkový hotel, polopenze, skitúry s Bergführery, ochutnávka šnapsů a to všechno zdrama včetně dopravy. No, pánové, samozřejmě, že neváhal jsem ani krátkou chvíli, jen ve škole musel jsem hodit řeč s panem ředitelem, který se netvářil nesouhlasně, a tak mohl jsem vyrazit na můj relaxační pobyt do lázní zvaných LUNGAU.

Největším překvapením pro mě hned na začátku bylo zjištění, že pozvánka platí jen pro nás dva a ne pro dalších 30 novinářů, jak jsem se prve mylně domníval. Do Mauterndorfu dorazili jsme něco po drhé hodině odpolední. Městečko spalo v jarním slunci, všude mrtvo, jen pár zoufalých lyžařů trousí se občas ulicí. Po uvítání s Hansem Wallnerem a procházce městem zasedli jsme v známé kavárně Binggl naproti. Kávička, mohnputize, mimochodem něco tak dobrého s mákem jste ještě nejedli.

Na druhý den ráno byla naplánována skitúra, v 9 h nás vyzvedl Firn Sepp. Absolutní týpek ze všech, 65 roků, Bergführer s tou nejvyšší možnou licencí, kterou mj. ani v Rakousku nezíská jen tak někdo. Skočili jsme k němu do Audini a hurá šupky valíme si to na Obertauern. Vpodstatě nepřestal mluvit, stále nějaké historky, kde všude pracoval, jak to tam stálo za hovno, jak si postavil hotel atd. atd. Zastavili jsme až u Gspanadelalmu v Pongau a vyraili jsme na vedenou túru. Nahoru prý půjdeme 4 hodiny??!! Já si říkal, kurňa, to půjdem až na Grossglockner asi, ne? No, že prej je to 900 výškových metrů. Za chvilku měl jsem ale pochopit, nasadil totiž takové tempo, že jsem si při tom mohl psát diplomovou práci. No poteš pán bůh, to bude štreka. Nicméně za chvíli jsme si s Danem zvykli a krok za krokem postupovali vstříc vrcholu zvaném Spierzinger 2066m. A skutečně, za 3,5 h stojíme na vršku a kocháme se panoramaty. Sníh stál za vyližbačkoru, těžký, hutný, mokrý, kloudný oblouk bys neudělal. Ne však Firn, tak chlapci pojeďte za mnou, pronesl jen těsně před tím, než se snesl do úvodního hangu. Břečka nebo prašan, sklon 20° nabo 40°, prostě to tam hodil a jeden oblouček za druhým ladně jako na spartakiádě. Teď já, lehkost se jaksi vytratila, křečovitě držím nohy v paralelním postavení ale ty ne a ne poslechnout. Jsou to prostě zkušenosti a naježděné kilometry ve volném terénu, nemohu si pomoct, Firn mi zase ukázal, že na kluky Rakouský zkrátka nemáme.

V hospodě u auta dáváme Weizinka a pokračujem zpátky do Mauťáku. A představte si jednu věc, ten kluk rakouská za celou tu dobu nic nejed, on s sebou neměl ani svačinu, jen termosku s čajem. Pro našince absolutně nepředstavitelná věc, sám sebe bez svačiny neumím si na kopci představit. Co kdyby mi někde došlo, že? No a tak v tom Mauterdorfu, že prý dáme si sekanou v kavárně. Já říkám, v kavárně u Binggla sekanou? No to je v pohodě, přinesem si ji od řezníka, prej. A to tě tam s tím pustěj? Neboj, já můžu. Tak jsem hodil spršku a jen přes ulici připojil jsem se opět k Firnovi. Tam již tato rázovitá postava rohazovala rukama a pouštěla jednu historku za druhou, v ruce nůž, kterým krájel všem přísedícím tu sekačku, druhou si ťukal s příchozími, které všechny dobře znal, pochopitelně, a vůbec nastolil takovou odpolední pivní pohodu, že se mi nechtělo končit. Musel jsem ale, slíbil jsem navštívit Reginu, naší dávnou paní domácí. Chudák ženská, už 35 operací hlavy kvůli zpropadené rakovině, ale má vůli, drží se. U praskajících kamen zavpomínali jsme na staré časy, na klíně jsem hladil černého kocoura Maxe a nemohl si nevzpomenout, kterak Ivuše začalo tu růst bříško. To samé mi připoměla i Frau Schlick a vyptávala se na Maxíka a na celou rodinu. Bylo mi tak nějak sentimentálno a zároveň útulno v tom našem Lungau, že jsem si večer radostí dal ještě pár Weizinků.

Sobota opakovala se více méně ve velmi podobném duchu i programu. Na nádhernou skitúru vyrazili jsme tentokrát s Albertem (Esselem). Počasí opět slibovalo krásný den a já se nemohl dočkat. Albert vyprávěl, před dvěma roky skončil s lyžařskou školou, vedl ji 30 let, ale už toho měl dost. Pustil ji dál a teď vodí klienty jenom na skialpy, sěžnice nebo běžky. Taky protřelej týpek, já znám jeho bývalou ženu i syna. Oba dva výborní lidé, pracovali jsme spolu jednu sezónu pro Martina Sagmeistera.

Nicméně Albert vybral na dnešek překrásný kopec Vierteleck 2340m. Túra již to byla řádná, 1250m, nejprve lesem po cestách a nad ním pak otevřené holé bílé pláně. Čím výš, tím se kvalita sněhu zvyšovala, takže nakonec většinu trasy dolů byli jsme odměněni prašanem. A zase, žádná svačina a ani pořádná zastávka, prostě jako terminátor stále nahoru. Cestou dolů, hlavně pak v lese, ukázal mi Albert jak se správně v těžkém sněhu jezdí Waldabfart. Nádherně jsme se svezli, pokecali jsme a v Mauťáku potom i s Hansem (majitel hotelu, ve kterém jsme bydleli) dali zasloužené pivko na osluněné terásce.

Večer nás ještě v hotelu čekala ochutnávka místního šnapsu, tam jsme se mj. dozvěděli (od Hanse), že Peda ist ima eine gefehrliche Burche (Peda nebo-li Peter byl týpek, který předváděl a šenkoval svoje šnapsy, tipoval jsem ho na dobrýho norka) a v neděli po asi dvouhodinové procházce na výhledové místo Jacklbauer vyrazili směr Tschechei.

Rád jsem se vrátil do Lungau.

Schi Heil Hlucháč.

Cestou na Spierzinger