PODZIMNÍ SASKO

(titulní foto: pohled z Pfaffenstein-u - vpr. skály na Pappstein, pak údolí Labe a vlevo vykukuje Falkenstein, vpravo pak Schrammstein-y, mezi nimi je v oparu ještě patrný Affenstein s monumentálním Blossstockem, vlevo vzadu kopec Weifberg a vzadu vpravo Růžovský vrch)          

  Minulý týden mě potkalo to štěstí, že moje skvělá a chápavá manželka došla k názoru, že o víkendu (15. – 16. 10. 2011) nebude moje přítomnost v kruhu rodinném nezbytně nutná a tudíž můžu něco podniknout, třeba si zalozit nebo tak něco. Proto jsem okamžitě přehodnotil svůj původní plán, dle kterého jsem chtěl v sobotu odkroutit nějakou tu rodinohodinu a v neděli polézt někde v Ráji (původně s Tománkem, za což se mu tímto ještě jednou omlouvám). Svoji víkendovou propustku jsem zveřejnil na pravidelném čtvrtečním zasedání na Olšině a jal se shánět spolulezce do Labáku, což byl můj původní cíl, neb jsem tam letos ještě nebyl. Po rychlém průzkumu se ukázalo, že z nepočetné skupinky přítomných je celovíkendovému lezení nakloněn pouze Jony, se kterým jsme si tady plácli, pouze s malou změnou lokality.

V sobotu lehce po osmé hodině ranní tedy vyrážíme z Bolky směr Saské Švýcarsko. Kolem desáté parkujeme na lesním parkáči kousek pod Falkensteinem, což je náš dnešní cíl. Nutno dodat, že jsme chytli jedno z posledních fleků a auta neustále přijížděla a poté parkovala, kde se dalo.

Falkenstein je Jonymu na rozdíl ode mne, který jsem zde poprvé, dobře známá oblast. Takže nikde nic nehledáme a jdeme rovnou na věc. První na řadu přichází hvězdičková Kotzwand za VIIa. První délku začínám tahat něco před jedenáctou hodinou a i přesto, že je cesta obrácena k jihu, mám dost prokřehlé prstíky. Ve stínu je pořád ještě jen pár stupínků nad nulou, ale sluníčko dělá co může, a tak je skála za chvíli příjemně ohřátá. Ke druhému kruhu Jonyho dobírám a ten rovnou pokračuje ke třetímu, kde po poměrně dlouhém traverzu znovu štandujeme. Poslední délku dolézám vícíméně omylem cestou Horror vacui (VIIIa) přes její 4. kruh až na vrchol. Nutno podotknout, že tento omyl byl celkem pěkný. Na vrcholu se kocháme krásou této kouzelné krajiny, a to poměrně dlouho, protože před námi slaňuje početnější lezecké družstvo. Když se na nás konečně dostává řada u prvního slaňáku, jedeme do kruhu na úrovni druhého, ve kterém ještě pořád sedí tři sasíci, vynecháváme i třetí, což má za následek, že musíme pár metrů slézt komínkem na velký balkon. To nám však ušetří dost času, protože předbíháme zbytek skupinky sedící ve třetím slanění a jdeme rovnou k tomu poslednímu, které je naštěstí zrovna prázdné. Pro ty, kteří na Falkenu nikdy nebyli a podivují se nad počtem slaňáků jen dodám, že celková délka slanění přesahuje 85 metrů. Jako druhou cestu vybíráme opět ohvězdičkovanou Westkante za VIIIa. Jony začíná krásnou stěnovkou a dobírá mě k prvnímu kruhu pod začátkem neméně pěkného sokolíku. Tím postupuji já přes druhý kruh až ke třetímu, kde znovu štandujeme. Odtud cesta pokračuje ne příliš lákavou otevřenou spárou, do které se však mému parťákovi stejně jako před lety s Aťoušem nechce. Mně ovšem už vůbec ne, proto pokračujeme variantou Direkte Westkante (VIIIb), která má hned dvě hvězdičky. Ale ani v tom se Aleš dnes moc necítí a po založení první smyce se vrací. Ani já z toho nejsem kdovíjak odvázán, ale pytlit se mi nechce, tak to zkouším. Odlézám od první smyčky, zakládám další dvě a nastává první problém. Asi dvakrát se vracím, než se odhodlám k težšímu kroku. Ten nakonec dám a založím další uzlík. Největší oříšek mě však teprve čeká, dostat se přes pro mě velmi nepříjemné místo ke kruhu asi tři metry nade mnou. Takže mnohokrát odpočívám a sbírám síly sedíc ve vlastním jištění, až se nakonec na asi osmý pokus šťasten dostávám ke kruhu. Zde dobírám a posléze dolézám až na vrchol. Byl to boj, ale stálo to za to. Protože čas poměrně pokročil, shodujeme se na tom, že už nemá cenu lézt až nahoru, a že dáme jen část nějaké pěkné linie. Jony vybírá, jak jinak než hvězdičkovou, cestu Renger-Gedächtnisweg VIIc (VIIIb). Jedná se o krásnou cestu obsahující kousek stěny, pak ruční spáru a nakonec nádhernou kolmou koutovou sokolíkovou spáru. Jony leze v kuse až ke čtvrtému z pěti kruhů, kde mě dobírá a posléze, za již zapadajícího slunce, které barví okolní skály do červena, slaňujeme a scházíme k autu. Následuje přejezd do známé nalévárny na Labské Stráni, kde dáváme nějaké piva a tlačenku, vše po šestnácti kačkách. Po chvíli se objevuje Moucha s parťákem, kteří však nejsou spokojeni s nabídkou jídel (už mají jen utopence), a tak se s nimi přesouváme na Belvedér. Po příjemné konverzaci u dalších několika pivek se odebíráme složit unavené údy.

Ráno po snídani jedeme zpět do Němec. Parkujeme na bývalé celnici a odtud pěšky asi půl hoďky stále do kopce do Schmilkaer Gebiet, kde je naším hlavním cílem věž Lolaturm. Tady sice ani Jony nikdy před tím nelezl, ale projevil výborný orientační smysl, takže jsme to poměrně snadno našli. Zahájili jsme cestou Aehligweg za VIIb, kterou vytáhl s jedním štandem Aleš. Jedná se o celkem pěknou linii, která je však poměrně sporadicky zajištěná a místy solivá a asi také lámavá. Další cestou byla krásná hrana Zitterbacke (VIIIa, RP VIIIb) na vedlejší věž III. Lehnsteigturm. Bohužel se mi nepodařil vyřešit bouldřík nad druhým kruhem po olámaných minichytech, tak jsem to ošulil cestou Ostkante za VIIb, kteréžto cesty je to narovnaná varianta. Ale i tak to byl hodnotný výstup. Na řadě je opět Jony a vybírá doporučenou cestu po hraně Lolaturmu, Lolakante za VIIIa. Krásná, jen trochu lámavá, lezená se štandem. Po malé svačince nalézám do opět doporučené Südwestwand (VIIIa, RP VIIIb). Je to překrásná (dvouhvězdičková) stěnovka přes tři kruhy, která lze dobře dojistit smyčkami. Nahoře se oba shodujeme, že se jedná jednoznačně o nejhezčí cestu tohoto víkendu. Moje radost je ještě umocněna faktem, že se mi podařila vylézt stylem OS. Na závěr jsme dali ještě dvě kratší cesty na II. Lehnsteigturm – já Südweg (VIIa) a Jony cestu podobné obtížnosti, jejíž název jsme neodhalili.

Ze skal odcházíme nezvykle ještě za světla, ale dostatečně saturováni a s pocitem víkendu stráveného tím nejlepším způsobem, jaký si dovedeme představit. Okolo šesté večerní se loučíme v Mladé Boleslavi a vydáváme se již každý po vlastní ose do svých domovů.

Podtrženo sečteno – už jsem ani nedoufal, že si ještě v této sezóně tak nádherně zalezu na mém milovaném písečku. Doufám, že takových víkendů bude v budoucnu ještě hodně, a že se k nám příště taky někdo přidá, protože to opravdu stojí za to!

Lezbě zdar, Jiřik.

obr. 1 – Lolaturm – Aehligweg VIIb

obr. 2 – III. Lehnsteigturm - Zitterbacke VIIIa, RP VIIIb

obr. 3 – Lolaturm – Lolakante VIIIa

obr. 4 – Lolaturm – Südwestwand VIIIa, RP VIIIb