Kouzelný Prachov

  V sobotu dle avizovaného plánu sešli jsme se k tradičnímu pochodu. Počasí bys lepší nevybral, podzimní barvy již přihlásily se v plné škále, bezvětří vůkol, sem tam pěna, láhev orosená, jak zapěl by klasik. Ne snadno uvěřit, ale jářku opravdových 28 kousků (rozuměj lidí) plus tři psi (takže snad 31?, držíce-li se rčení, že pes nejlepší přítel člověka, vždyť ta němá tvář ..., úplně bys jí políbil). Až z fotek po několikerém přezkoumání došel jsem k tomuto velkému číslu. Přátelé, oddíl neumírá. Pravda, některým pěším (spíš ležícím) ještě nebylo více jak dvě léta, ale taky se počítají, ne?

  Tedy, v 9 nádraží MH vlak houká a veselá nálada pozvolna nabírá otáčky. Přes pár výluk po jisté době dorážíme do Jinolic a odtud dále již po svých. Pozvolna se přibližujem do hlavního cíle pochodu, tedy skal na Prachově. Čas si i zde ale bohužel vybírá svou daň. Tak racionálně vysekané stráně, to aby oko člověčí i z cesty mohlo obdivovat ty skalní útvary, to se jen málokde vidí, nemluvíce už vůbec o Českých krajích. Ano, takže bohužel pozvolna tyto holiny již opět zarůstají. Kdo chce ještě stihnout ty úchvatné pohledy pod Císařskou chodbou, již nečekejte, za pár let bude po všem.

  Kiosek u horního vchodu okupili jsme všichni a po chvíli posilněni pokračujem dál. Zastavili jsme se u Drážďan a nechli se okouzlovat impozantními stěnami a spárami. Každý již v myšlenkách se pral s pověstným Bičem, jak ta žába a kam, a vypadá, že by to šlo, atd. Jiřík nám pak povyprávěl  a dal  pár tipů na příště jak a kam. Po sklouznutí k Turbáze objednáváme další občerstvení a opět po nějaké chvíli se zvedáme a míříme směr vlak - Libuň. Mj. po velmi příjemné a pohodlné cestě, jež jsem neznal. A jako náhodou i na ospalém provinčním nádraží i tady přivítala nás nádražní hospoda. Svlažili jsme tedy ještě jednou ret a pak už do Hradiště.

  Děkuji všem za účast. Ať žije tradice. Hlucháč.