Krkonošská 70 (50)
Zdravíčko všichni přátelé
bílých stop a hor vůbec. Chtěl bych se s vámi podělit o jeden nevšední
zážitek z jedné vskutku vyjímečné a zároveň obdivuhodně povedené akce. Poslední
únorový den, v sobotu 28.2. zúčastnili jsme se legendárního závodu hlídek
Krkonošská 70 ve Špindlerově Mlýně. Jedná se o ojedinělou událost, která již
šedesát let táhne vyznavače běhání po zimních horách. Jak jsem již uvedl byl to
závod hlídek, tzn. tým nebo-li přesněji hlídka tvořená pěti běžci absolvuje
celý závod společně, resp. po trati musí kontrolami probíhat společně. Takovéto
pojetí má horolezecké pozadí. Vždyť taky zakladetelé byli lidé, kteří do hor
jezdili lézt. Tzn. družstvo musí zůstat za každou cenu pohromadě v případě
nouze. A takéže startovní pole se jen hemžilo známými tvářemi ze skal.
Ale pojďme postupně.
Start závodu byl stanoven na osmou hodinu ranní a to znamenalo sakra brzké
vstávání. Při příjezdu do Špindlu nás vítalo slunce na modré obloze, teplota
kolem 3 pod nulou. Lepší podmínka asi těžko mohla nastat. Auto necháváme stejně
jako všichni ostatní na Hromovce a do Sv. Petra pokračujeme po svých s lyžemi
přes rameno. Nervozita stoupá. Organizace byla jako v říši snů, nejprve jsme si
mysleli, jestli se zde nekoná závod světového poháru. Několik obrovských stanů,
všude plůtky, banery, startovní oblouk, komentátor velel lidi na správná místa,
do toho hudba a k tomu všemu krásný křupavý sníh lesknoucí se pod azuritem. Do
startu zbývá 25 minut.
Tzn. jdeme se převléknout
a připravit. Náš startovní čas byl stanoven na přesně 8:24,30h. Spolu s dalšími
dvěmi hlídkami měli jsme se vydat vstříc vražednému stoupáku. Začátek se jede
po sjezdovce, tedy nahoru, pochopitelně. Do startu 2 minuty. Všichni jsme už v
boxu, srovnaní vedle sebe a už ani nevnímáme čas. Jen jakoby zdálky slyším
hlas startéra pět čtyři tři dva jedna a ... A jsme v tom. Prvních 400m ostře
vzhůru, pak kousek mírně dolů a pak 12km jen a jen do kopce. Ne zbytečně
Krkonošská 70 je proslulá jako nejnáročnější závod v Čechách, celkové převýšení
2100m hovoří samo za sebe. Tady by asi bylo dobré podotknout, že náš mančaft se
z důvodů vrozené skromnosti vydal na trať pouze padesátikilometrovou. Nicméně
ani zde převýšení 1400m nebylo úplně zdarma. Největší drama v nitru naší
hlídky bylo, kdo ponese Černého Petra nebo-li kdo si bude jazykem nejvíce
oblizovat vestu. Běžkařsky jsme se moc neznali a tak každý doufal, že to nebude
právě on, samozřejmě.
Stoupáme vzhůru v
obrovském hadu a tempo je řekl bych hodně slušné. Hlídky se různě předbíhají,
promíchávají. Běží i slušný počet ženštin, k mému překvapení, takže žádna
měkotina. Tady jen na okraj krátká poznámka. Nevím jasně proč, ale vždy, když
jsem se ocitl v tomto nekonečném stoupání za nějakou tou křehčí člověčinou, z
čista jasna byl najednou ten závod nádherný a vůbec celkově jsem se cítil
tak uvolněně. Cca po hodině hry (běhu) ocitáme se na vrcholu Hromovky přímo u
vrcholové stanice vleků. Neskutečné panorama s pohledem do nitra Labského dolu
a opět ten modroň nahoře. Jasně si vybavuji jak jsem si v této fázi závodu
ještě vychutnával ty scenérie a říkal si, že na světě je krásně. Po seskupení
celého družstva pokračujem dál, ještě kousek do kopce a už je tu první ostrý
sjezd. A hned si vybral dva z nás, Jarka a Víťan se pomilovali s jendím
nezbedným smrčkem v ostré pravotočivé zatáčce. Po chvilce už jsme ale zase
spolu a jede se dál. První kontrola. Už jsme vpodstatě na hřebenech, takže
i přes zrychlenou dechovku prostě nemůžeš nevnímat ty krásy kolem. A tady se mi
Krkonošská 70 vryla hodně do srdce. Stoly se prohýbaly pod různými dobrotami,
domácí borůvkové koláče, spousta ovoce, ad. Škoda, že nebylo více času se
tomuto místečku pověnovat. Už jsme zase všichni a jede se dál. Sjezd ke Klínovkám
a tahavé, dlouhé, úzké, šikmo položené stoupání nad ně. To ti dalo zabrat. Co
tě avšak čekalo dál, pro to se jen těžko hledají slova. Mezi standartní
takováto část, troufnu si tvrdit, na žádném jiném závodě v Čechách
a snad i ve světě zajisté nepatří. Stručně řečeno takový malý Hahnenkamm,
konkrétně část Mausefalle, ovšem na úzké cestě obklopené stromy a představ si,
že dolů se jede hromadně a všichni tam chtějí být dřív než ty. Opravdový
zážitek pro morální utužení. Po této vraždě dlouhý dojezd sjezdu a jseš na
Friesových boudách. Kraťounké stoupání směr Výrovka a hned doprava následuje
dlouhý sjezd na Pec a zase prudce doleva do kopce a řádný výšvih směr
Zinneckerova strouha. Pak již dál víceméně pozvolna klesáš po úbočí Liščí hory
po panoramatické cestě plné výhledů ke známemu Plynovodu a už jseš na Zahrádkách
(v Peci) a otočku na Pražské máš na dohled. První dojíždí Kraušny, těsně
za ním já, pak Dolik, Jarda a Víťan. Začínám mít nějak plné kecky. Nicméně
ještě monstróznější občerstvovačka, skorem možná i deset minut jsem se zdrželi.
Pokecali s jinými hlídkami, pokochali se panoramaty a šup šup do lyží a jede se
dál. Jsme teprve v půlce.
Začíná mi to připomínat přísloví: "Když se zima zeptá, co jsi dělal v létě." Aneb kolik jsi toho před sedmdesátkou naběhal na lyžích. Kolem třicátého kilometru mě začíná docházet, že můj doposavad ladný krok a mělký dech se jaksi bezděky prohloubil a ztěžknul. Nesmím na to myslet a vcelku se to daří, metr za metrem teď pro změnu zase stoupáme tou, nyní již ne tak nádhernou, panoramatickou cestou po úbočí Liščí hory. Ani Víťan se už tak neusmívá. Celkově bych řekl, že u všech závodníků začíná docházet šťáva. Ani známý David Vávra, potkali jsme ho proti nám na konci tohoto stoupání, již nehýří tak vtipem jako na startu a ve tváři má takový podivný, jakoby zatuhlý výraz předsmrtného okamžiku.
Takže Lahrovy boudy, Friesovy boudy a už je tu Hahnenkamm, ovšem v opačném gardu. Nevím momentálně, jestli je to lepší nebo horší. Jen ti nejstatečnější nesundávají lyže. Jsou to fakt hero-ové v mých očích. Jde hodně do tuhého. Na duchu hřeje mě pouze myšlenka na to, že ten nekonečný maraton se pomalu blíží ke svému konci a navíc závěrečných 12 km hezky ve vajíčku. Poslední kontrola a už se jede z kopce. Stopa je jak mejdlo a na tacháku určitě kolem 60, valíme v úlevném rozpoložení. Ty stehna ten sjezd prostě už musí vydržet. Jaké nás však nečeká překvapení. U Krásné Pláně traťáci velí stále dolů rovně, nikoli, jak jsme očekávali, prudce doprava, rovnou přímou cestou do Sv. Petra. A jedeme stále z kopce a já vím, že to bude ještě sakra bolet. To, co teď sjedeme budeme muset zase nastoupat, v duchu jsem se modlil, ať to klesání už skončí. Vláček dobíhá na vrchol posledního stoupání a pak úleva. Dál již jen dolů. Aby závod dostál svému přízvisku nejnáročnější, posledních 400m do cíle valil jsi to po úzké sjezodvce, kde měl jsi vpodstatě dvě možnosti. Buď lyže sundat, což nemálo lidí udělalo anebo se pokřížkovat a prostě to pustit. Brzdit se totiž kloudně nedalo kvůli nahrnutým haldám sněhu vytvořených postupně projíždějícími závodníky. O zajímavě vypadající přemety tu nebyla nouze. Byla to zkrátka loterie. Jsme v cíli, všichni.
Přátelé, toto byl zážitek z těch silnějších. A jak praví klasik, výkon se skládá ze tří fází: příprava 20%, výkon 20%, oslava 60%. A jak pravil klasik, tak jsme učinili. Začali jsme hezky hned ve stanu, pokračovali cestou, pak Olšina a nakonec závěrečná rozprava U Antošů.
A náš výsledek, ve finále nakonec ani nebyl důležitý v porovnanání se zážitkem. Ovšem přece, naše hlídka 8. ze 16. Dokonce nás předjely i dva ryze ženské týmy. Skol, skol, skol!
A pro úplnost, naše hlídka: Kraušny, Dolik, Jarda, Víťa a já.
Hlucháč
výsledky na: http://www.sportsoft.cz/cs/zavod/results/1428?rid=1646&eventid=2&genderid=1