MIROSLAV ŠMÍD v Mnichově Hradišti 1983

   Už asi jen opravdu ti 40-letí a starší si pamatují, že před 27 lety navštívil naše město legendární Mira "Lanč" Šmíd. Tato vskutku vyjímečná persona známá nejen lezecké veřejnosti přijela tehdy na pozvání horolezeckého oddílu Mn. Hradiště, aby promluvila a podělila se s příchozími o své zážitky z cest a lezeckých výstupů po světě a u nás. Tento článek zde je přepisem rozhovoru RNDr. Josefa Herinka, který mu Mira poskytl těsně po skončení své projekce a mě ho potažmo poskytl můj strýc Honza Patočka, jež ho v tištěné podobě schraňoval do dnešních dnů. Jen pro připomenutí Mira Šmíd zahynul během svého téměř dokončeného sólovýstupu na věž Lost Arrow v Yosemitech 11. září 1993. Zde je tedy onen rozhovor:

   K bohaté náplni horolezeckého oddílu T.J. Spartak LIAZ Mnichovo Hradiště patří i populární cestopisné besedy a přednášky, určené nejen pro příznivce horolezectví , ale i pro nejširší veřejnost.

   Z iniciativy vedení oddílu navštívil naše město již poněkolikáté mistr sportu ing. Miroslav Šmíd, toho času jeden z nejlepších českolslovenských horolezců, účastník mnoha hodnotných domácích i zahraničních výstupů. Tentokrát předvedl publiku zcela zaplněného sálu Klubu pracujících LIAZ v Mnichově Hradišti úspěšné 8mm filmyze svých cest a komentoval je svým typickým nennapodobitelným způsobem.

   Ve stejném duchu odpovídal i na naše zvídavé dotazy, které jsme mu položili po skončení besedy. Slíbili jsme mu totiž klást jen nevšední a originální otázky. Věříme, že Miroslavovy odpovědi budou zajímat nejen naše příznivce horolezectví, ale i ostatní čtenáře:

-   PŘEDSTAVTE SE NAŠIM ČTENÁŘŮM.

    Skutečně "nevšední" otázka...! Mé jméno již znáte, pocházím z Police nad Metují, kde občas i bydlím, pokud zrovna někde nelezu... Nejsem již bohužel úplně nejmladší, ročník 1952, přitom stále svobodný. Jsem členem oddílu Uranové doly Hamr. Stačí?

-   PRO ZAČÁTEK URČITĚ, JAK SE VÁM BESEDOVALO V MNICHOVĚ HRADIŠTI?

   Jezdím sem rád, mám zde a v blízkém okolí mnoho přátel, jak už tak bývá mezi horolezci. Vím, že vždy přijde mnoho lidí, cítím se tu mezi přáteli.

-   JAK DLOUHO SE ZABÝVÁTE HOROLEZECTVÍM A KDE JSTE ZAČÍNAL?

   Jako mnoho našich horolezců jsem odchován pískovcem, z mé rodné Police nad Metují je to do Adršpachu kousek. Vážně jsem začínal lézt někdy v letech 1966 - 1967. Pak přišly postupně na řadu domácí i zahraniční horolezecké terény.

-   KTERÉ SVĚTOVÉ VELEHORY JSTE DOSUD NAVŠTÍVIL?

   V Evropě jsem již slezl kde co (Alpy, Dolomity, Norsko), v SSSR jsem byl na Kavkaze, v letech 1977 a 1979 na Pamíru jako účastník mezinárodních horolezeckých táborů - alpiniád, navštívil jsem také krásné Fanské hory v Tadžikistánu. V roce 1978 jsem se pohyboval ve známém lezeckém terénu kalifornské Sierra Nevady - Yosemite, v roce 1980 jsem byl v Peruánských Andách, lezl jsem v prostoru Cordillera Huayhuash.

-   JE PRO VÁS HOROLEZECTVÍ SPORT NEBO ŽIVOTNÍ FILOZOFIE, ČI OBOJÍ NEBO JEŠTĚ NĚCO JINÉHO?

   Horolezectví je pro mě bez nadsázky celý život! Rozhodně a naštěstí se do hor neženu pro sportovní výkony, to neuznávám.

-   JE PRO VÁS VĚTŠÍM HOROLEZECKÝM ZÁŽITKEM ČISTÉ VOLNÉ AKROBATICKÉ SKALNÍ LEZENÍ NEBO POHYB VE VELEHORSKÉM KOMBINOVANÉM TERÉNU SKÁLA - LED?

   Nijak si nevybírám, zatím se nijak nespecializuji, působí mi radost každý typ a způsob lezení. I když to asi není dobře, stejně jako v nějakém povolání by člověk měl nejlépe umět jednu oblast - být specializován. Snad to přijde s věkem. V poslední době se mi zalíbil například tzv. bouldering, což je "balvanolezení", tedy čisté volné lezení na nízkých skalách či větších balvanech. Je to výborný horolezecký trénink! A má spoustu výhod i pro adepty horolezectví - naučí se "ohmatat" si skálu, není to náročné na vybavení a pády nestojí za řeč.

-   DOSUD NEJSILNĚJŠÍ HOROLEZECKÝ ZÁŽITEK?

   Jak už jsem řekl, lezu rád a všude. Pokud jde o zážitky z lezení a z krásné přírody, budu si vždy samozřejmě připomínat sólovýstup na El Capitan (tisícimetrovou západní stěnou Dihedral Wall jako 1. Evropan za 8 dnů v kalifornské Sierra Nevada v roce 1978), silné dojmy mám z Peruánských And (Huayhuash Cordillera v roce 1980, Šmíd zde zdolal štít Razac 6017m severovýchodním hřebenem a jižní vrchol druhé nejvyšší hory Peru Yerupajá 6634m západní stěnou), z Kavkazu (cesta Ňu-Ňu na Tju-tju 4460m v oblasti Adyr-su v Centrálním Kavkazu v roce 1981). Krásné jsou Fanské hory v Tádžikistánu. Nesmím zapomenout ani na Norsko, kde jsem viděl a lezl nejkolmější žulové stěny a na Alpy. Zde se mi splnil dlouholetý klukovský sen - výstup na Matterhorn. Ale pro dojmy a horolezecké terény není nutno jezdit jen za hranice. Silné zážitky mám z Adršpachu, ze Skaláku a odjinud. Nedávno jsem si dokonce zalezl s chutí v ledu u Turnova a v Obřím dole. Našel jsem tu krásně zamrzlé ledopády a vyzkoušel si v nich své nové mačky.

-   LETOS TOMU 29. KVĚTNA BUDE JIŽ 30 LET, CO BYL BRITSKOU VÝPRAVOU SLEZEN MOUNT EVEREST, NEJVYŠŠÍ HORA SVĚTA (8848M). BRZY UPLYNE JIŽ I 20 LET OD PRVNÍ VYSOKOHORSKÉ ČESKOSLOVENSKÉ EXPEDICE HINHÚKUŠ 1965. JAKÁ JSOU PODLE VÁS OD TÉ DOBY ROZHODUJÍCÍ ZMĚNY VE SVĚTOVÉM HOROLEZECTVÍ PO TECHNICKÉ A ORGANIZAČNÍ STRÁNCE?

   O této otázce by se dalo dlouze hovořit, budu jen stručný. Zlepšilo se bezesporu značně samo technické vybavení (nové materiály na stany a oblečení, boty, mačky pro pohyb v ledu, zajišťovací pomůcky, vysílačky, atd.), ale nakonec stejně za vším zůstává člověk. Největší změny však spatřuji v tom, že zatímco před 30 lety šlo o průkopnické cesty, jejichž cílem bylo slezení nejvyšších štítů pokud možno nejschůdnější cestou, dnes se hledají nejkratší a nejtěžší extrémní cesty (direttisimy). Po organizační stránce dnes vytlačuje tradiční klasické a nÁkladné horolezecké expedice s mnoha postupovými tábory mnohem pružnější tzv. alpský styl lezení. Jde o málo početné skupiny horolezců, kteří postupují rychle k vrcholu bez postupných táborů (jen bivaky), bez nosičů a často bez kyslíku a jištění fixními lany. Je to lacinější, sportovnější, ale vyžaduje to i mnohem  dokonalejší přípravu horolezců po všech stránkách. Současný trend světového horolezectví se zase vrací k čistému volnému lezení bez technických prostředků (ty slouží jen k jištění). Jsme vlastně svědky paradoxu - umělé technické prostředky do určité míry snižují totiž bezpečnost výstupů. Mnozí horolezci na ně příliš spoléhají a zapomínají na vlastní techniku lezení a na nutnost zkušeností. Proto mají například japonské himálajské výpravy tolik smrtelných úrazů a nevyplývá to jen z faktu, že Japonci mají ve světových velehorách nejvíce výprav. Mají sice vždy nejlepší vybavení, ale často jen krátký nedostatečný výcvik a málo zkušeností.

-   HOROLEZECTVÍ JE PŘES EXPEDIČNÍ ČINNOST TYPICKÝM INDIVIDUÁLNÍM SPORTEM. VÝKONY V NĚM JSOU JEN TĚŽKO SOUMĚŘITELNÉ. KDYSI SE V NĚM ZA VRCHOLNÉ VÝKONY UDĚLOVALY ZLATÉ OLYMPIJSKÉ MEDAILE, ZÍSKALI JE SHODOU OKOLNOSTÍ VAŠI JMENOVCI, BRATŘI FRANZ A TONI SCHMIDTOVI Z NĚMECKA NA OLYMPIÁDĚ V LOS ANGELES 1932 ZA PRVOVÝSTUP SEVERNÍ STĚNOU MATTERHORNU V ROCE 1931. DOMNÍVÁTE SE, ŽE BY OBNOVENÍ TOHOTO ZVYKU JEŠTĚ VÍCE MOTIVOVALO SPORTOVNÍ STRÁNKU HOROLEZECTVÍ ?

   Nemyslím, že by to mělo nějaký podstatný dopad, i když by to bylo jistě pěkné. Jak už jsem řekl, a je to i můj případ, většina horolezců neleze určitě pro sportovní výkon. Případ bratří Schmidtových zapůsobil na mě jako na kluka, proto mám z Matterhornu tak nevšední zážitky.

-   V ČEM PODLE VÁS SPOČÍVÁ VYJÍMEČNOST DNES NEJPOPULÁRNĚJŠÍHO SVĚTOVÉHO HOROLEZCE REINHOLDA MESSNERA Z JIŽNÍHO TYROLSKA?

   Když pomineme jeho finanční možnosti a vysokou publicitu, je to v jeho případě skutečně mimořádná fyzická dispozice a z ní pramenící psychická odolnost a zdravé sebevědomí, které mají i pak vliv na technické možnosti jeho výkonů. Za Reinholda samého nejlépe hovoří jeho výsledky.

-   KTERÝ TECHNICKÝ HIMÁLAJSKÝ NEBO JINÝ PROBLÉM BY VÁS OSOBNĚ NEJVÍCE ZAJÍMAL?

   Mám rád vysoké špičaté kopce - tedy velehory - pyramidy. Proto se mi tak líbí Matterhorn nebo Fitz Roy (3375m) v Patagonských Andách. Ale nejvíce mě přitahuje osobně Ama Dablan, jedna z nejkrásnějších hor světa v Centrálním Himálaji (6856m). Její těžký severní hřeben - to je problém, který bych chtěl řešit.

-   JAKÝ JE VÁŠ NÁZOR NA PŘÍBUZNÉ SPORTOVNÍ DISCIPLÍNY HOROLEZECTVÍ. JAKO JSOU EXTRÉMNÍ VELEHORSKÉ LYŽOVÁNÍ A SLETY ROGALLEM VE VELEHORÁCH?

   Obdivuji to, mým snem je zkusit něco podobného. Riziko? Kdo čím zachází, tím také schází.

-   JSTE ZNÁM TAKÉ JAKO VELMI DOBRÝ FILMAŘ A FOTOGRAF NA HOROLEZECKÉ TÉMA. SE SVÝMI FILMY JSTE JIŽ DOSÁHL ŘADY VÝZNAMNÝCH OCENĚNÍ DOMA I V ZAHRANIČÍ. SEZNAMTE, PROSÍM, NAŠE FOTOAMATÉRY SE SVÝM VYBAVENÍM A SE ZÁKLADNÍMI TECHNICKÝMI PROBLÉMY PŘI FOTOGRAFOVÁNÍ A FILMOVÁNÍ VE VELEHORÁCH?

   Dříve jsem jen fotografoval, dnes spíše filmuji, obojí lze při náročných výstupech jen těžko stihnout. Z kinofilmových přístrojů používám nyní kompaktní automat Olympus XA a zrcadlovku Asahi Pentax ME. Filmuji na kazetový Super 8mm film, nemohu si dovolit drahou a těžkou 16mm kameru. Těch osmiček jsem měl více, nyní mám Prost a jsem s ní spokojen. Přístroje při výstupu ohřívám na těle pod bundou, takže nemám potíže se zamrzlými bateriemi, závěrkou či hnacím mechanismem nebo s trháním zkřehlého filmu, což jsou jinak běžné závady v extrémně chladném prostředí. Své filmy sám režíruji, ovšem se střihem a s ozvučením mi pomáhá jeden přítel. Jsem rád, když mohu divákům přiblížit hory a přírodu z jiné perspektivy.

-   LÍBÍ SE VÁM ŽENY - HOROLEZKYNĚ?

   Proč ne? Jsou to přece ženy! Vážím si jejich statečnosti a úspěchů a obdivuji to, ale můj názor - upřímně - ženy by měly v horolezectví nechat extrémní výstupy přece jen mužům.

-   VYDÁTE O SVÝCH HOROLEZECKÝCH ZKUŠENOSTECH KNIHU, PODOBNĚ JAKO KDYSI RADOVAN KUCHAŘ, MICHAL OROLÍN A JINÍ?

   Což o to, uvažuji o tom, dokonce to nosím pořád v hlavě, ale... Nezáleží to jen na mě. Snad jsem na to ještě příliš mladý, snad tedy později.

-   JAK SE STAVÍTE K PROBLÉMU STÁLE VĚTŠÍHO ZATÍŽENÍ SVĚTOVÝCH VELEHOR A ZNEČIŠTĚNÍ A OHROŽENÍ JEJICH PŘÍRODY. POMOHLO BY OMEZENÍ EXPEDIC, VĚTŠÍ ROZPTYL VÝPRAV V HORÁCH NEBO NĚCO JINÉHO?

   Je to problém nejen hor, ale naší doby vůbec. Osobně se domnívám, že omezení expedic by nebylo správné, nelze přece lidem zakazovat přístup do hor a jiným to povolovat. Větší rozptyl expedic je už určité řešení, rozhodující je však podle mě spíše výchova a dodržování určitých pravidel pro pohyb v horách. Všechny expedice by rozhodně měly z hor odnést všechny svoje odpadky a uklidit stopy po své činnosti. Platí to nejen pro základní a postupové tábory, ale i pro vlastní stěny (odstranění fixních lan, apod.).

-   KTERÝ ČESKOSLOVENSKÝ HIMÁLAJSKÝ VÝSTUP POVAŽUJETE ZA DOSUD NEJHODNOTNĚJŠÍ ?

   To se neodvažuji objektivně posoudit, vždy záleží na místních okolnostech, zejména na počasí apod.. Myslím však, že pro československé horolezectví je již obrovským úspěchem zlezení všech dosud tří "našich" osmitisícovek ( Nanga Parbat 8125m v roce 1971, Makalu 8481m v roce 1976 a Kangčhendzönga 8598m v roce 1981 - československý výškový rekord, navíc bez použití kyslíku. Lezecky nejtěžší a nejhodnotnější je však zřejmě nejen podle mého názoru prvovýstup severovýchodním pilířem na nejvyšší horu Indie Nandá-Déví 7816m v Garhwálském Himálaji v roce v 1981, neboť šlo o extrémní lezení 3100m dlouhé.

-   A NA ZÁVĚR - VAŠE DALŠÍ SPORTOVNÍ LEZECKÉ PLÁNY?

   Již brzy odjíždím asi tak na tři týdny do Itálie, v létě mám namířeno opět na Pamír. Nemám zde zatím žádné konkrétní lezecké plány, definitivně se rozhoduji vždy až na místě.. Rozhodně bych však chtěl vylézt něco v oblasti Pik Korženěvskaja a Pik Komunizma (7495m - nejvyšší hora SSSR). V budoucnu je mým nyní prozrazeným přáním změřit síly s nějakou osmitisícovkou, bylo by to vyvrcholení mé horolezecké kariéry. Škoda, že povolení expedic na Everest je vyprodáno až do roku 199O!

                                                                  DĚKUJI ZA ROZHOVOR A PŘEJI VÁM I ZA NAŠE ČTENÁŘE MNOHO DALŠÍCH ZÁŽITKŮ A ÚSPĚCHŮ!

                                                                 A OPĚT BRZY NASHLEDANOU V MNICHOVĚ HRADIŠTI.           

                                                                                            Váš Hlucháč.