Speck Tour Stubai 2014

  Přátelé bílých strání, chtěl bych se tímto s Vámi podělit o zážitky z ráje. Ano, vskutku, opravdu jsme těch pět dní na Stubai hledali to správné označení našich pocitů, když jediné výstižné bylo, že takhle nějak asi vypadá ráj tam nahoře, tedy v případě, že člověk se tady na zemi neobtěžkal příliš těžkými hříchy, samozřejmě. Nikdo z nás zatím nepoznal místo lépe skialpinismu zaslíbené než Stubaiské Alpy, konkrétně okolí chaty Westfalenhaus v údolí zvaném Längental. Co by jsi taky řekl, chata v nadmořské výšce téměř 2300 mnm, kompletně zrekonstruovaná celá ze dřeva, uvnitř s tyrolským šenkem a plná špeku, plná pohostinných lidí a v zimě dostupná pouze na lyžích anebo, jak jsme také mimo jiné byli svědky, vrtulníkem. Zároveň přimysli, že je výchozím bodem pro neskutečně mlaskózní skitúry, kde o expozici a expónii není nouze.  

  O této paradajské lokalitě dostal jsem echo od přítele Tománka, jež tu pobýval před čtyřmi lety. Avšak ani jeho pestrobarevné popisy onoho místa nemohly se zdaleka přiblížit tomu, co člověk posléze spatří na vlastní oči. Nutno dodat, že jsme se štěstěnou měli asi dost co do činění, jelikož slunce nás provázelo po celé dny a v den našeho příjezdu taky přestalo po dvou dnech vydatně sněžit, takže prašanu se vyskytlo, že bys ho nevymetl koštětem ani za pět let. Pocit, když vstupuješ do tebou nepoznaného údolí nebo lépe řečeno karu, navíc zalitého sluncem a před tebou není nic než neskutečně rozlehlá bílá, intenzivně třpytivá deka, která nemá jedinou rýhu (rozuměj stopu) a ty jsi tím prvním, kdo má (jen párkrát za život, jestli vůbec někdy) to štěstí ji poznačit svou stopou, se zkrátka slovy popsat nedá. Jak říká klasik, to se musí prostě zažít. A ani ještě po pár dnech zpátky v pracovní realitě si nedokážeš utříbit v sobě pocity a uvědomit si, že takové místo skutečně existuje a navíc vlastně není ani tak daleko od tebe.

 Osada Lüsens (1636 mnm, někde se vyskytuje i název Lisens) leží v údolí Längental a je pro auto nejdále dostupným bodem, zde ho musíš na parkovišti (1 den 1 euro, 2-10 dní 8 euro) zanechat a dál postupovat už jen po svých. Od auta jsme vyšli cca v půl páté, tak akorát abychom do tmy stihli dojít na chatu a nutno říct, že berouce za kliku už tma opravdu padla a my byli hodně rádi, že jsme v teple. Vynáška to toitž byla řádná, každý si nesl věci na pět dní a jak jsme později zjistili tak i dost věcí zbytečných, jako třeba zásoby chlastu. Jsme přece Češi, hlavně aby nedošlo mazivo, říkali jsme si před cestou. Když poté ale útulnost Stube (čti: štube - rovná se hospoda, šenk) v čele s tzv. Plukovníkem, ještě později o této rázovité postavě bude řeč, předčila vše, co jsme si ani v těch nejpříjemnějších představách nedokázali vybavit, prostě srdce pivníka (rozuměj člověka, který má rád pivo, tedy my) nebylo sto odolat. Hodně chlastu jsme tak nesli nahoru a i potom vezli dolů. Stoupajíce údolím s těžkými břemeny na hřbetu, kde tajemně vznášela se mlha a poletovaly sem tam vločky sněhu, se nám lehce svírala srdce nevidiv stále ještě ani po hodině a půl chatu. Velká úleva obejmula nás spatřiv náš Westfalenhaus.

•   Na druhý den ráno se obloha již nesměle občas ukazovala a my se chystali na jednu z údajně nejhezčích túr v Rakousku (dle průvodce), a to Winnebacher Weisskogl 3185 m (některé zdroje píší Weisskogel). Kvůli zpropadené mlze jsme však si trochu zašli a do sedla Winnebachjoch tak dorazili s asi hodinovým zpožděním oproti původním předpokladům. Již výšvih přímo do sedla byl značně strmý, odhaduji k 40°. Vzhledem k čerstvé asi 50 cm pokrývce prachového sněhu a  faktu, že jsme údolím procházeli jako první a dělali stopu, vystoupit do sedla nebyl snadný úkol. Taky jsme samozřejmě se měli velmi na pozoru před možnými lavinami, které díky čerstvé dostatečné pokrývce nebyly nereálným nebezpečím. Po krátké pauze pokračjeme dál směr vrchol. A pak v jednu chvíli, když jsme se sešli asi v 5 lidech na jednom místě by se v nikom z nás krve nedořezal ani skalpelem a ani, kdyby řezal houževnatě. Zaznělo totiž jenom mohutné: " VRRRUMMMMMMMMMM !!!". Nikdo nepochyboval, co to znamená, takže jsme jen koukali kolem sebe, kde objeví se trhlina. V životě jsem nic podobného neslyšel, ten zvuk je prostě tak charakteristický asi jako když otevíráš lahváče. V literatuře jsem o něm četl nesčetněkrát, ale nikdy bych nevěřil, že může znít tak věrohodně, věděl jsem v milisekundě, o co se tu jedná. No nic, prostě nic, žádný sesuv sněhu, jenom jsme se propadli asi 5 cm, toť vše. Po znovuprobuzení pokračujem dál, svah je jižní a kameny pod sněhem dávají o sobě vědět a už stoupáme do závěrečného karu s ledovcem Weisskoglferner. Michal vepředu snad jen 30m od vrcholu ve savhu se sklonem určitě přes 40°, kdy chvílemi doslova celý mizí ve sněhu otáčí a velí k ústupu. Postup dál by byl nerozumem. To co nás však čeká směrem dolů, je něco, na co se těší každý lyžař celý rok a někdy i více let. Před námi se rozléhá ta pověstná bílá, třpytící se deka na pozadí s modrým nebem a inverzními mraky pod ním, absolutně neporušená. A v našich srdcích již převládá ten hřejivý a zároveň trochu stísněný pocit, který provází každý start do neznámého. Stačí se jen odpíchnout a už to jde vpodstatě samo, maluješ, kroužíš, vyřezáváš, nazvi si to jak chceš, ty pravidelné nekonečné obloučky a z uší a očí a já nevím, odkud ještě všude ti stříká nekonečná radost, opojení. Je to neskutečné, ani si to v danou chvíli nelze racionálně uvědomit, je to prostě něco, co asi mozek neumí souběžně zpracovat a potřebuje na to svůj čas.  Každý jsme si tedy se svahem pohráli podle libosti a sešli se u Petra, který nás všechny hezky natočil. Na chatu to bylo ještě nějakých 45 minut stále z kopce, místy, hlavně pak na slunečných jižních expozicích občas zazněl nechtěný ostře broušený zvuk kamene, který pod čerstvým sněhem tak umě se skrýval. Obzvláště zajímavý byl pak doslova slet do neznámé mlhy ze sedla se sklonem přes 40°. Slunko ovšem pomalu v tu chvíli dávalo nám na srozuměnou, že nebude už dlouho bojovat o své výsostné postavení na obloze a příští dny slibovaly tak velkou pěknost.

•   Na boudě, nebo jak nějak výstižně nazvat toto unikátní stavení uprostřed drsné a nedostupné vysokohorské krajiny, samozřejmě člověk našeho zrna neodolá a zvyklý z našich luhů a hájů místo zdlouhavého a únavného, hlavně, převlékání  a konání osobní hygieny po náročné túře, zasedne do šenku a začne se radovat z toho šťastného světa kolem sebe. K tomu mu dopomáhá pár drobností jako v kraji nezbytný Weizen a taky samozřejmě Zirbenschnaps,  se kterým se zkrátka nelze nespřátelit na věčné časy.  Občas jsme mezi řečí v tomto bodrém rozpoložení zašli na horským vzduchem provoněnou terasu. Byla to moje nejhezčí terasa v životě. Jen si představ, mrzne, miliardy hvězd, měsíc šajnuje tak, že je jak ve dne a stíny velehor dotváří tu neskutečnou bizarní kulisu, na kterou se prostě nemůžeš vynakoukat.

•   Na další den ráno už slunce vymetlo oblohu do čista a my se chystali na další skvělou horu, tentokráte Längentaler Wiessenkogel 3218m. Od chaty sjezd šikmo svahem asi 100 výškových metrů a pak už jen vzhůru přes morénu a ledovec stále konstantně s mírnými výšvihy k vrcholu. Tohle údolí byla absolutní topka, před námi pouze jedna stopa a tři vlnovky dolů. Celý ledovec se jevil obrovský a my měli nepřeberné množství variant, prostě sláva svobodě pohybu. Opět finální část do sedla se prudce zvedla a ke kříži poté ještě museli jsme pěšky. Sjezd byl náš, nemnoho okamžiků za námi připlazlili se další alpinisté, avšak ti s jejich zpožděním již nemohli ohrozit naše sjezdové orgie na skoro-pannenském svahu. Z radosti a taky částečně z únavy si vždy po pár stech metrech v absolutním rauši lehám do nadýchané peřiny, abych se ještě více spjal s prostředím a zintenzivnil tak svoje pocity. Asi na půlce cesty dolů jsme se díky časové rezervě rozhodli udělat menší lavinový seminář. Všichni hned nadšeně souhlasili, nikomu se zkrátka nechtělo opouštět toto vyjímečné místo, odkud se nabízely neskutečné rozhledy mj. též na naší chatu, jež ale v daleké destinaci jevila se odtud jako miniaturní kůlnička. A tak jsme vytvořili záhrab se simulovaným zasypáním a následným nasondováním, sněhový profil, obří sesuvný blok a též samozřejmě lokalizaci a následné vyproštění zasypaného (tedy pípáku). Já s Jirkou a Vojtou jsme potom vyšlapali kus zpátky do kopce a prožili si ten famózní sjezd ještě jednou. 

•   Na sobotu byl původně zamýšlen Hoher Seeblaskogl 3235m, který měli jsme předešlý den možnost si lahůdkově celý prohlédnout. Zavrhli jsme ho ale jako dost vytátý a i kvůli jeho přímé jižní expozici a intenzivnímu slunci a možným sesuvům sněhu, které mimo jiné zdobily hojně snad všechny okolní jižní svahy. Vybrali jsme raději Westlicher Seeblaskogl 3047m, kde nabízel se již podle mapy lahůdkový freeride po Winnebachferner (ledovec), jež celý byl poslušně exponován na sever.  Sjezd tímto exponovaným tobogánem 400 výškových metrů asi též nikdo z nás nezapomene, při dostatečně prudkém sklonu člověk stále udržoval slušnou rychlost i přesto, že se většinou bořil až po pás. Dole v hlavním údolí kvalita sněhu se přímo úměrně zhoršila s jižnější expozicí, ale zážitky nedávno minulé nám to zkazit nemohlo. Navíc nás čekal sjezd k Winnebachseehütte 2362m, pravděpodobně jednomu z nejkouzelnějších stavení v Alpách. Menší kamenná útulná (cosy {čti: khouzi} , jak by řekl přítel Brit) chata s hospodou a prosluněnou terasou s výhledem na okolní kýčovité scenérie. Jakože se chasa dobře známe, panovaly v družstvu určité obavy, aby se nám posezení na takovémto místě jak se říká nesmeklo, a jako vždy k tomu nebylo daleko. Nakonec ovšem zvítězil nezdravý rozum  a my se odebrali na cestu zpět směr sedlo Winnebachjoch 2788m a dál na náš mateřský Westfalenhaus.

•   A čekala nás záverečná jak se lidově říká, že. Ovšem cítili jsme se čtvrtý den již opravdu zdrchaní, že na žádné juchání to vskutku nevypadalo. Zvláště po čtvrteční produkci, kdy nám neprozřetelně byl zapůjčen nástroj strunný. Toho myslím Rinaldo (pán domu) a hlavně pak tzv. Plukovník (jeho 76-letý otec, jemuž jsme tuto nepříliš lichotivou přezdívku darovali, kvůli jeho vojenskému vystupování), asi dlouho litoval, hlavně v době, kdy už celá slavná Alpinverien Hütte spala a my dole v baru hráli právě ty nejlepší fláky. Nutno dodat, tedy že už jen pro náš stůl, ale stejně jsme se stále skvěle bavili. Druhý den ráno nerudný Plukovník jen nevěřícně kroutil hlavou a říkal, že na této chatě slouží již třicet let, ale tohle ještě neviděl. Nakonec v sobotní večer přeci jen sladké dřevo dostalo se nám opět do ruky, i když nutno říct, že vlastně nedopatřením. A to, když Jarín z vlastní iniciativy se rozhodl ho obstarat. Zašel tedy neohroženě za Plukovníkem. "Später, später", odbývá ho Plukovník a Jarda se svou bohatou němčinou ji tedy, jak se, domnívajíc, právě domluvili, sundává ze zdi a vítězoslavně přichází k našemu stolu. Plukovník jakoby zkameněl a opařený zůstal stát. Už tato scéna sama o sobě by pravděpodobně byla k nepřekonání v pořadu Na stojáka, vrchol ale měl teprve přijít. To když Jarín začal u našeho stolu improvizovat skladbu Später, später, später na oslavu svého úspěchu a Plukovník těsně za jeho zády supěl mu přes rameno s výrazem rotvajlera chystajícího se k útoku. To už jsme opravdu čůrali. Nicméně samozřejmě jsme alespoň ze slušnosti poseděli a i pár těch songů zaznělo.

•   V neděli jsme naplánovali logicky něco kratšího a Vojta nakonec vybral tu asi nelpepší možnou variantu, totiž ledovec Ochsenkar Ferner, který ještě snad jako jediný poslední nebyl stopou tknut. V porovnání s všemi ostatními směry kolem chaty čněl v ten den jako poslední neposkvrněná pláň. Na víkend se na chatu sjelo pochopitelně mnoho lidu a postupně logické výstupové trasy a všechny lákavé sjezdy byly už tzv. zorané. A tak nás k tomu hřálo v srdci, že jsme to byli my tento týden, kdo tu ty hlavní směry nastopoval. V Ochsenkaru sice nás nečekal žádný vrchol, zato jsme vstupovali do absolutně netknutého údolí, které bylo zakončeno jen a pouze strmými stěnami. Našlapali jsme tedy co nejvýše a nechali pracovat svou fantazii. S pivkem v ruce vzdávali jsme tak hold tomuto nádhernému koutu Alp. Pak už jen nekonečné houpání na vlnách levá pravá a byli jsme u chaty. Na terásce ještě závěrečný Weizen a došlo i na rozlučkový song, to když Rinaldo došel k názoru, že bez kytary asi neumíme žít a sám nám ji donesl. Poslední píseň byla tedy pro něj a za přítomnosti zaplněné terasy jsme se odebrali do údolí. Ještě po cestě dolů jsme se každý několikrát zastavovali a nevěřícně a zároveň toužebně se ohlíželi zpátky až skoro slza ukanula.

•                     Berg Heil Hlucháč, Kodlec, Jarda, Vojta, Láďa, Michal, Jirka a Petr.

• Túry: 1. Winnebacher Weisskogl 3185m, převýšení 912m, čas výstupu 2,5h

•          2. Längentaler Wiessenkogl 3218m, celkové převýšení 1145m, čas výstupu 3h

•          3. Westlicher Seeblaskogl 3047m, převýšení 882m (s návštěvou Winnebachseehütte 1308m), čas výstupu 2,5h

•          4. Ochsenkarferner cca 2700m, převýšení cca 430m, čas výstupu cca 75min.

• Fotky:

• Strmý výšvih k Winnebachjoch

• Na ledovci Längentaler Ferner

• Längentaler Ferner, v pozadí ještě ve stínu náš Westfalenhaus

• Na vrcholu Längentaler Wiessenkogl 3218m, zleva Jirka, Jarda, Vojta, Kodlec, Michal a Hlucháč

• Během sjezdu na Längentaler Ferner

• Längentaler Ferner

• Láďa na vršku Westlicher Seeblaskogl 3047m

• Vrcholový hřebínek na Westlicher Seeblaskogl

• Winnebachseehütte

• Lavinový seminář na Westfalenhaus

• Jirka nad mraky na cestě na Winnebacher Weisskogl

• Kodlec prošlapává stopu na Winnebacher Weisskogl

• Vpr. nahoře fantastický ledovec Ochsenkar

• 

• Otáčíme před vrcholem Winnebacher Weisskogl

• Sjezd z Winnebacher Weisskogl

• Sjezd z Winnebacher Weisskogl

• Cestou na Längentaler Wiessenkogl

• Já a Vojta

• Já šlapu po ledovci Längentaler, za mnou dole chata Westfalenhaus

• Längentaler Ferner

• Vojta nad mraky cestou na Winnebacher Weisskogl

• 

• Výstup na Winnebacher Weisskogl

• Vrcholové družstvo na ledovci Längentaler

• Srtmý výšvih do sedla pod Längentaler Wiessenkogl

• Srtmý výšvih do sedla pod Längentaler Wiessenkogl

• Já a Kodlec na vrcholu Längentaler Wiessenkogl 3218m

• Gipfel Längentaler Wiessenkogl 3218m

• Ledovec Längentaler

• Westfalenhaus 2273m

• Údolí Längental

• Jirka na cestě do sedla Winnebachjoch

• Winnebachseehütte 2326m

• Láďa zdolává poslední strmé metry do sedla pod Schöntalspitz 3008m

•  

•