TAK JSME LEZLI.....DÍL 3.
19.10.1997 Jony x Štěpán - výstup spárou na Rakev
Jó tenkrát, to ještě bejvávaly časy… Do práce jsem chodil odpočívat a veškerý volný čas trávil lezením nebo létáním na paraglidu.
V Příhrazích mi chybělo vylézt pár věží, mezi nimi Rakev. Lezl jsem ponejvíc s kamarádem z vesnice Štěpánem Richtrem. Jeho táta Jarda (Drtek - autor Nové české na Kobylu) nám říkal, že kdo vyleze Smítkovu spáru na Rakev, může se pyšnit titulem horolezec). Neopomněl ani veselé historky jak nad kruhem jeden lezec omdlel a museli po něm házet šišky, nebo jak další vyčerpáním blil. Nás to lákalo, jenže široký spáry nám tenkrát ještě moc nešly. Vždycky když jsme šli kolem, nedalo nám to a zkoušeli alespoň nástup. Vzpomínám si, že první metry bývaly dost vyčerpávající.
Byl to rok 1997 a po prázdninách Štěpán začal studovat, přes týden nebyl doma. Jezdil jsem trénovat i bez něj a časem přišel na fintu “ kolenopata“ v kombinaci se zadkem, aneb jak se zašprajcovat aby tělo ve spáře drželo. Měl jsem z toho velkou radost a již při dalším tréninku dosáhl hodin ve výšce asi 5 metrů. Až sem se spára leze na klíč a pravá strana dělá občas chyt. Když jsem jel na kole domu, stavil jsem se u telefonní budky a volal Štěpánovi že spára pustí a o víkendu na ní vlítnem. A abych měl větší motivaci, vsadili jsme se o 10 piv že to dám. V sobotu odpoledne, bez oběda abych spáru nepoblil, stanul jsem v plné zbroji pod Rakví. Na nohou máminy důchodky které se osvědčily jako nejlepší spárové držáky, na sobě bavlněný tepláky, dvě tlustý mikiny, sedák bez zadních poutek, dvě smyčky do hodin a pár karabin, cigáro na kuráž.
Bylo to asi nějak takhle: Trénovaný úsek překonávám bez větších potíží, dál to jde hůř, zvlášť pod druhýma hodinama odkud to máš až na zem, ale po několikaminutovém vyčerpávajícím boji, stylem 10cm nahoru a 5 dolu dosahuji pěkných děr, odtud ještě dvě tempa ve velkých chytech a je kruh. Dlouho odpočívám a prohlížím další úsek, který bude asi dost nepříjemný a hladký, spára je v těchto místech již dost široká, boty ( moje vel. 42 ) projížděj. Odvaha mi tenkrát rozhodně nechyběla. Vyrážím dál, tři-možná čtyři metry nad kruh, kde se to v jednom místě zavírá a musím tělem trochu ven. S těma mikinami to prostě nebylo možné prolízt. Naštěstí byla po ruce finta kolenopata, couvám o kus níž, vykloním se rukama ze spáry ven, strhnu ze sebe jednu mikinu, pak pár zběsilých temp přes zúžení a hurá do komína. Komín je úzký, ale budí pocit bezpečí. Zaražen mezi dvěma stěnami , bum bum bum - slyším tlukot vlastního srdce. Když se vysoukán na vrchol pot ze mne chčije, kolena i lokty jsou nádherně sedřený, máminy důchodky na hadry a pomalu se stmívá. S vypětím všech sil dobírám Štěpána kterého nevidím, ale s ozvěnou z údolí slyším jak výstup komentuje po svém. Lano přibývá pomalu, ale za soumraku jsme oba na vršku.
Klobouk dolů Josko Smítko, když si to tenkrát vylezl bos! Byl to jeden z mých nejkrásnějších výstupů. I když jsme pak lezli spoustu těžších cest, tahle zůstává nezapomenutelnou, vzpomínkou na staré dobré časy.
Aj.