TAK JSME LEZLI.....DÍL 6.
MODŘÍN, 27.-28.9.2008, Hlucháč, Patrik, Martin T., celk. počet cest 2
Dnes bych se chtěl s Vámi podělit o jeden náš velmi netradiční zážitek, který ještě dnes po téměř dvou letech ve mě vzbuzuje mírné chvění v podbřišku. Oním neobyčejným prožitkem byla má první skutečná highline (čti hajlajna). Zařadil jsem tuto událost do seriálu z historie lezení, i když to celé točilo se hlavně kolem chození než lezení. Avšak i horolezeckou činnost je třeba při napínání lajny vyvinout, protože nějak se na věž dostat musíte. V létě předcházejícím chození na Modříně jsme na chalupě v Poustevně natáhli slackline mezi dva stromy do výše necelých 7m. Musím říct, že už toto byl pro mě vskutku adrenalin jako prase. Je až neuvěřitelné jak noha , tělo, ale hlavně hlava, tedy psychika najednou oslabí, když máte stoupnout na tu plochou smyčku o doslova pár decimetrů výš než těch 80 cm nad zemí jak jste byli doposavad zvyklí. Prostě psychika najednou funguje na nejvyšší možné obrátky. A to všechno i přesto, že jste samozřejmě jištění, ale odskakovat do prostoru se vám prostě nechce a nechce. Tzn. na Modříně jsme za sebou měli menší průpravu, ovšem to, co zřel jsem tam při příchodu k Rajské věži předčilo i má nejodvážnější očekávání. Tam najednou zjevila se před námi díra zející do hloubi dobrých 35m a na délku necelých 10m. Mě pánové udělalo se špatně od žaludku, a to je ještě slabé slovo. Tehdy při příchodu jsem se vůbec neodvažoval pomyslet, že bych snad já mohl na ten provázek tady stoupnout. Později, když se mi to po několika pokusech podařilo a pokoušel jsem si na něco z přechodu vzpomenout, vybavovalo se mi akorát rudo kolem té lajny. Prostě tak jsem se soustředil, že normálně jakoby mi vypínal zrak a neviděl jsem kolem nic než sytě červenou barvu. Byl to zkrátka nářez jako již dlouho ne. Ale popišme si vše hezky popořádku.
Celá akce konala se jako oslava Patrikových narozenin (Patrik je můj švagr a bydlí v Ústí n.L.). On sám i vybral lokalitu, tedy přechod z masívu na Rajskou věž na Modříně, pro neznalé Modřín je součást průvodce na Tisou a jedná se o okrajové skály směrěm na východ, tedy obce Libouchec a město Děčín. Masívy jsou hezky na kopci, takže i expozice zde je famózní. Místo pro highline prostě jako stvořené. Na úvod ještě uvedu jednu hlášku, kterou pronesl Ptrikův otec (nelezec). Na dotaz Jany (Patovy mámy), co Pat chystá na víkend pronesl, že prý nějaký "pochod". Tomu jsme se opravdu od srdce zasmáli, tradiční pochod to tedy nebyl, ovšem pár nejistých krůčků jsme po té ploché smyci přeci jen udělali.
V autě z Ústí nás bylo celkem pět. Parkujem na silnici od Turbázy na Sněžník, odtud je to ještě asi 20min pěšky. Plně naloženi vercajkem, bouldermatkami, jídlem a věcmi na spaní vyrážíme. Po příchodu k Rajské věži se rychle pouštíme do práce. Je třeba na ni nejprve vylézt. Já s Patem tedy slaníme kolem páchnoucího divočáka a za chvíli už stoupáme nádhernou a sluncem zalitou *VÝCHODNÍ STĚNOU VII. Nahoře přehazujem materiál na laně. Nejprve fixní lano - statiku a potom samotnou lajnu. Napínáme ji nejprve na kratší variantě, něco kolem 5m. Pro začátek to bude úplě stačit. Začíná Martin, ten po pár nezdařených pokusech přechází, druhý je Patrik, i on párkrát spadl, ale nakonec to dal, no a pak já. Nejhorší je začátek a první krok vůbec, vyžaduje to pekelné soustředění. Za chvilku jsem ušel asi 5 kroků a rup, letím dolů, potom však přecházím, hurá super. Zpátky se už lajna zdá jednodušší. Ovšem dva přechody jsou úplně postačující na jeden den. Jdeme posléze sice ještě lézt, ale v hlavách převládají emoce z chození po lajně. Patrik dává velmi odvážnou cestu KRÁSA JÁSÁ RP VIIIb na STOLOVOU HORU. Večer rozděláváme oheň a pak u něj i spíme. V neděli se probouzíme do fantastického rána, kdy v údolí leží mléčný opar a nad jeho povrch vystupují jenom okolní sopečné vrcholky Českého Středohoří. Ideální expozice pro přechod pořádné highline. Lajnu tedy převazujem a posouváme jí o něco více vlevo, kde vzniká mezera nějakých 10m ve vzduchu. To už vypadá o poznání odvážněji, máme však za sebou včerejší trénink, tak se snad dílo podaří. Začíná opět Martin a my mu tiše fandíme, neodvažujem se vydat ani hlásku, abychom ho zbytečně nerozptýlili. Je to borec, po včerejšku se tak otrkal, že na lajnu zkouší vylézt asi dva metry od kraje ze sedu, v jednu chvíli dokonce uprostřed zkusil jít i do dřepu. Úplně jsme zírali. Spadl snad jenom jednou a hned to celé přešel. Paráda, zatleskali jsme mu. Pokračuje Pat a nakonec i já. Oba jsme přešli tam i zpět, i když každý s jedním pádem. To ale vůbec nevadí, jsme štastní jak blechy, avšak psychicky na dně. Další lezení dnes nepřipadá v úvahu. Emočně jsme se vydali zcela. Zážitky jsou tedy fantastické, zjistili jsme, že to jde a hned plánujem nějakou další možnost natažení. Myslím, že jsme se všichni trochu překonali. Po obědě jdeme alespoň dolů na pověstné modřínské bouldry. Tím končíme a večer už jsme zase všichni v UL. Chození po lajně i třeba nízké je skvělá zábava a není vůbec složité ji za pár minut natáhnout. Postačí pouze dva pevné body dostatečně od sebe vzdáleny, nejlepší se jeví stromy, a už můžete zkoušet své motorické schopnosti. Tak vzhůru na lajnu anebo jak by řekl klasik: "Dej si lajnu!"
ZDOLANÉ CESTY:
*VÝCHODNÍ CESTA VII - RAJSKÁ VĚŽ já, Patrik
KRÁSA JÁSÁ VIIIb - STOLOVÁ HORA Patrik, já
S vercajkem na highline
Východní cesta VII, Rajská věž
První, kratší verze - asi 4m
Martin Tomášek
Můj první pád
Můj druhý úspěšný přechod na krátké variantě
Martin se brzy otrkal
Druhý den ráno
A dlouhá varianta druhý den I.
A dlouhá varianta druhý den II.
Lajna napnuta z věže na masív vpravo
Hore Zdar Honza Hluchý.