EXPEDICE DHAULAGIRI '84

EXPEDICE DHAULAGIRI 1984

Požádal mě můj synovec Honzík Hluchý, jestli bych se na stránkách našeho oddílu s Vámi nepodělil o své zážitky z horolezecké expedice na Dhaulágiri v roce 1984. Moje vyprávění nebude ani tak moc z pohledu horolezce ale spíš z pohledu řidiče kamionu, kterým jsme vezli náklad pro tuto expedici.

V té době panoval ještě hluboký totáč a dostat se za hranice ČSSR bylo téměř nemožné. Jezdili jsme v podstatě jenom do Tater, nebo do Saska a ti šťastnější, za krvavé peníze se Sportturistem do Alp. Dostat se do Himaláje byl pro každého horolezce téměř neuskutečnitelný sen.
 Příprava naší expedice si vyžádala od kluků 2 roky opravdu usilovné práce.
Letecká přeprava výstroje, materiálu, jídla a dalších věcí nepřipadala v úvahu a tak se šéfům expedice podařilo získat od LIAZu, kde jsem tenkrát pracoval, náklaďák. Na starost to dostal můj přítel ing. Petr Rydval a nabídl mi, jestli bych to auto nechtěl řídit. Taková nabídka (i když to nebyla žádná sranda) se nedala odmítnout.
V dubnu 1984 jsem vyfasoval úplně nový nákladní auto LIAZ 100.053 a začala pro mě náročná příprava. Každý člen měl v rámci přípravy expedice nějakou úlohu a ode mě očekávali, že to plně naložené auto dojede do Nepálu a zpátky. Příprava auta mi zabrala téměř všechen volný čas. Na jaře v tom roce jela taky Liazkou slovenská expedice na LHOCE a měli nějaké potíže s pérováním a nakonec to jejich auto zůstalo na ambasádě v Dillí. Bohužel jsme se do našeho odjezdu nedozvěděli jaké byly pravé důvody, proč tam to auto zůstalo.
     Hodně mi v přípravě auta pomohli pracovníci vývoje a i dalších provozů v LIAZu. Na autě jsme vyměnili pérování, zadní nápravu, namontovali přídavné nádrže (dojezd 8 000 km) na střechu zahrádku, kde jsme měli naše osobní věci a jídlo a mnoho dalších úprav. Aby nás na cestě nic nezaskočilo, vezli jsme sebou mnoho náhradních dílů včetně čelního skla, 2 pneumatik, 60 litrů oleje a dalších drobností.
Expediční sklad jsme měli v Novém Boru a velel mu známý horolezec Josef Rybička. Tam se soustředil veškerý materiál, jídlo atd.

Auto jsme naložili a 22. července jsme vyrazili z Mnichova Hradiště přes Veselou a Bakov do Nepálu k hoře 8167 m vysoké. V autě jsme jeli v sestavě Petr Schnabl, jako šéf přepravy, doktor Jirka Pelikán - tlumočník, Karel Jerhot zvaný Kadálek a já Honza Patočka. Všichni ostatní účastníci expedice do Nepálu letěli.
Naší hranici jsme překročili v Dolním Dvořišti. Mladí si dnes nedovedou, co to znamenalo. Asi 10 km před čárou nás kontrolujou vojáci, po dlouhém telefonování nás pouštějí dál. Odbavení proběhlo celkem bez problémů - celníci se s expedičním náklaďákem zřejmě nesetkávají často. V celním prohlášení jsem měl napsáno 7 000 USD a tomu se hrozně divili. Jenom chtěli vědět, jestli je mám dobře schovaný, protože se ve světě hodně krade. Jeli jsme přes Rakousko (doplnění výstroje v Koflachu) do Itálie, kde jsme museli přiložit do auta ještě věci tří italských horolezců, kteří měli jet s námi.
Nakonec do Nepálu přiletěl pouze jeden.
Pomalu se začínáme v autě takzvaně zabydlovat. Vyřešit spaní, vaření atd.
Vždy dva spíme v autě a dva na karimatce někde vedle auta nebo když prší, tak pod ním. Projíždíme Jugoslávií do Bulharska směr Turecko. Před tureckou hranicí byla fronta kamionů dlouhá 22 km. Po chvíli koumání jsme je všechny předjeli, jako že jsme jen turisti a vezeme si pár osobních věcí na cestu. S Bulharama jsme se celkem dobře domluvili a pustili nás. Pro turecké celníky jsme měli připravený dopis v turečtině a ten nám hodně pomohl. Nejobávanější celnici na naší cestě jsme opustili za 2 hodiny.
Petr tomu nemohl uvěřit, protože tudy projížděl v roce 1979 a  trvalo jim to
3 dny. Vytáhl lahev rumu a první kilometry v Turecku ani nevnímal. Po deseti kilometrech nás zastavila policejní hlídka a že jsme jeli moc rychle. Na cestu jsme se zásobili několika kartony cigaret a pokutu jsme vždycky platili cigárama.  Kolik policajtů v autě, tolik krabiček cigaret. Za celý život jsem nezažil tolik policejních kontrol, jako tady.Celkem v Turecku 6 kartonů při cestě tam a 5 při cestě zpátky. Přejeli jsme v Istanbulu most a jsme v Asii. Neskutečný provoz obrovských náklaďáků. Po dvou dnech vidíme v dálce Ararat, což je neklamným znamením, že se blížíme k Íránu. Na celnici poprvé narážíme a po lítání od jednoho k druhému (dokonce až u šéfa celnice) jsme pochopili, že bez úplatku asi dál nepojedeme. V Íránu jsme až druhý den dopoledne. Perfektní silnice veliký provoz. Írán je ve válce s Irákem, takže samá vojenská kontrola. Dokonce nad námi přeletěla Irácká bojová letadla.
 Došlo nám jídlo (to expediční je na zaplombované korbě), tak se stravujeme v místních hospodách. Je to zajímavé. Zajímavá je taky cena nafty. 1 USD = 200 l nafty. Při průjezdu Velké solné pouště nás zastihla písečná bouře.
Zatmělo se a nebylo vidět ani stěrače. Písek lítal úplně všude. Zastavili jsme, venku horko 40 st., začali jsme se přidušovat. Voda byla na zahrádce na střeše. Petr přišel na nápad a rozpojil hadičku ostřikovače a hned jsme měli k dispozici horkou kávu. Já jsem jim raději neřekl, že ta voda je tam už od dubna. Průjezd Teheránem byl zatím můj největší řidičský zážitek, který už asi nikdy nepřekonám. Po normální silnici jedou ve čtyřech řadách v obou směrech kamiony, osobáky, jízdní kola, motorky. Mezi tím chodí prodavači všeho možného, myči oken apod. Protože jsme nevěděli kudy máme jet, sedl si Petr do taxíku, že nás povede. Ten však se mnou začal okamžitě závodit. Nakonec to všechno dobře dopadlo a Teherán jsme projeli za necelých
7 hodin.  Přijíždíme na Pákistánskou hranici a během tří hodin ji překonáváme. Za hranicí nastala obrovská změna. Prvních 250 km jsme ujeli po písčité roletě z díry do díry nonstop za 24 hodin, navíc v levostranném provozu ( na který jsme si mimochodem všichni bez problémů zvykli). Hlavní trasa Pákistánem mi připomínala silničku k chatě na Krásné vyhlídce, ale v horším stavu. Jeli jsme v doznívajícím monzunu a sjetí mimo vozovku vůbec nepřipadalo v úvahu a tak každé vyhýbání se mění v urputný čelní souboj, který jsme však pokaždé vyhráli. Přejíždíme Indus a protože jsem kluk od Jizery, tak se všichni v jeho kalné vodě smočíme. Na pakistánskoindické hranici v Lahore nám celníci doporučují ať se nejdříve dojdeme zeptat na indickou stranu, jestli nás pustí dál, protože tudy už měsíc neprojelo ani jedno auto. Indové po nás požadovali speciální povolení pro průjezd Paňdžábem, které jsme samozřejmě neměli a tak musíme navštívit naší ambasádu v Islamabádu. tam potkáváme posádku kamionu, který veze materiál slovenské expedici na Everest ve složení Jožo Kralovič, Jaroslav Oršula, Milan Skládaný a Jozef Psotka (legenda československého
horolezectví) a mají naprosto stejný problém, jako my. Velmi brzy jsme se skamarádili a všechny další problémy jsme řešili společně. Po týdnu všemožných vyjednávání, urgencí, návštěv našeho velvyslance v Indii máme konečně potřebný papír v ruce a spolu se Slováky znovu vyrážíme na již dříve zmíněnou hranici.  Nyní po projetí hranice do Indie  nastal další téměř neřešitelný problém. Celníci nás navedli do nějaké oplocené ohrady, tam nám oba náklaďáky zabavili kvůli údajně špatným dokladům k vozidlům a všechny nás vyhnali. Začalo další zdlouhavé jednání. Nakonec nám dali do každého auta celníka místo těch dokladů a vyjeli jsme. Stále levostranný provoz, neskutečné množství lidí, buvolů občas jsme potkali i slony, náklaďáky velikosti našich Avií a tak jsme rázem největšími auty. Mnoho lidí na silnici bydlí a spí, takže musíme dávat veliký pozor.  V Dillí na ambasádě se po dlouhé době můžeme vykoupat v teplé vodě, ale čas nám nedovolí zdržet se déle než 2 hodiny. Pokračujeme dál. U města Kanpúr přejíždíme posvátnou řeku Gangu. Všichni, až na doktora Slováků Milana Skládaného, který nás varuje před všemi možnými nákazami, skáčeme do vody. Když lezeme na břeh, očištěni od všech předchozích hříchů, nevydrží to a smočí se taky. Po dvou dnech přijíždíme konečně na nepálskou hranici. Tam nám ti dva celníci prokázali medvědí službu. Udali nás Nepálcům, že máme špatné doklady. A začalo to nanovo. Po dobu čekání na hranici, jsme si udělali jeden nezapomenutelný výlet. Spolu se Slovákama jsme najali mikrobus a navštívili údajné Buddhovo rodiště Lumbini. Mohu říct, že to bylo docela zvláštní a slavnostní. Chrám, v  něm socha Buddhy v nadživotní velikosti. Při vstupu nám udělali na čelo červenou tečku, tím jsme přistoupili na Buddhismus. Nedělají tam s tím žádný fóry.  Při celní kontrole nákladu jsem strávil na korbě auta s celníkem více než 2 hodiny v 80 ti stupňovém vedru.
Po skončení prohlídky jsem byl na pokraji zhroucení a hoši mě museli polévat studenou vodou abych se vůbec vzpamatoval. Nakonec po třídenních tahanicích vjíždíme do Nepálu. Krajina se změnila. Všude zeleň a po úzké silnici začínáme stoupat do hor malého himaláje.  Po mnoha hodinách
konečně přijíždíme hluboko v noci do Kathmandu. Při pozdní večeři si říkám: tak konečně jsem tam o čem se mi jenom snilo a četl v knížkách. Padáme do postelí v nějakém pochybném hotelu.

Ráno jedeme k Singhom (MUDr Singh vystudoval v Praze medicínu a vzal si za ženu češku Renatu), kde budeme mít hlavní stan a taky zaparkované auto.
Všechno z auta ven, zkontrolovat co se zkazilo, co jsme rozbili a nabalit do třicetikilových nákladů pro nosiče.  Auto  je naloženo, kluci si nalezli na korbu a vyjíždím do 200 km vzdálené Naunady, kde již čekají nosiči a odkud začíná pochod do základního tábora. Tam auto rychle vykládáme, kluci vyrážejí s nosiči na pochod a já se s prázdným náklaďákem vracím zpět do KTM. Tam na mě čeká Petr Schnabl, který vyřizoval ještě nějaké formality.
Přijíždím k městu a z hrůzou zjišťuju, že neumím ani slovo anglicky a nevím, kde Singovi bydlí. Po dvou objezdech KTM se mi konečně podařilo dům najít.
Auto jsem zaparkoval na dvoře a k večeru společně s Petrem jdeme na autobus do Naunandy.
Koupili jsme místenky, posadíme se s tím, že sedadlo není moc prostorné. Po chvíli si k nám přisedá nějaký Nepálec, protože je to sedadlo pro tři. Jízda je velké dobrodružství. To, co jsem ujel za 6 hodin jede autobus 12. Posádku tvoří řidič a asi 5 pomocníků. Jeden otvírá přední, druhý zadní deře, pak je tu průvodčí a asi taky navigátor. Domlouvají se různým bušením na karoserii autobusu. Píchlé kolo spravovali pomocníci a řidič jenom udílel pokyny.
Druhý den ráno vyrážíme s Petrem z Naunandy na dlouhý pěší pochod do základního tábora. Jdeme podél řeky Mayandi Khola, kde se opět koupeme. Doufáme, že brzo karavanu nosičů naší expedice doženeme. Do Beni, kam dneska jezdí autobus, jdeme přes několik sedel tři dny. Spíme v místním hotelu a hoteliérka nám přeje mnoho úspěchu. Pátý den doháníme v Darbangu naší expedici a pokračujeme dál do základního tábora. Jdeme v doznívajícím monzunu, takže každý den ve dvě odpoledne se strhne tropický liják. Spíme ve vesnicích většinou ve školách nebo ve stanech.

Po jedenáctidenním pochodu konečně docházíme do základního tábora, který leží přímo pod západní stěnou ve výšce 3 200 m, což je relativně velmi málo.
Stěna je vysoká 4,5 km a je nejvyšší stěnou na světě. Neustále z ní padají laviny. Počasí se už  umoudřilo a začal probíhat klasický expediční výstup.
Taháme fixy a budujeme jednotlivé výškové tábory. Celkem jich bylo pět.
Postupně se do nich vynáší všechen potřebný materiál, jídlo, vařiče, palivo, spacáky atd. Občas výstup přeruší nepřízeň počasí. Já osobně jsem vystoupil do 2 tábora ve výšce cca 6 000 m. Potom přišla pošta a v ní taky nějaký protokol nebo co, který říkal, že v expedici je 19 horolezců a 1 turista.
Mžoura, který tyto papíry zařizoval, si myslel, že nejsem horolezec a tak mě napsal jako turistu. Styčný důstojník mi doporučil abych se už dalšího výstupu vzdal. Naštěstí už to nebylo tak dlouho do data mého odchodu do Kathmandů, takže jsem si udělal několik výletů po okolí. Byl jsem se podívat pod severní stěnu skoro až pod sedlo francouzů a taky pod Dhaulágiri 7.  Jedna perlička ze základního tábora. Styčný důstojník každý den ráno vylezl ze stanu, přemístil se ke kuchyni, kde celý den seděl a konzumoval. Během expedice přibral 20 kg a potom měl veliké potíže vůbec dojít zpátky.

Po měsíci pobytu v horách jsme s Petrem vyrazili zpět do Kathmandů připravit auto na zpáteční cestu. Udělali jsme si malý trek okolo Anapurny. V Beni spíme ve starém známém hotelu a hoteliérka má nefalšovanou radost, že jsme se vrátili zdraví a živí zpět. Tady odbočujeme do údolí Kálí Gandakí, která je první řekou, ve které se nesmočíme, neboť nese jméno bohyně smrti. Tak už jsme tím budhismem načuchli.  Jdeme proti  proudu a vidíme nádherné scenérie. Přímo před námi Nilghiri. Z lázní Tatopani (horká voda) jdeme celý den stále po schodech do vesnice Gorapani (koňská voda). Zde se ubytujeme a 1 den čekáme na počasí. Třetí den ráno před rozedněním spěcháme na vyhlídkový kopec Pun Hill. Začíná svítat. Kolem nás se rozsvěcuje neskutečné divadlo. Slunce ozařuje postupně podle výšky vrcholy Dhaulagiri, Anapurny,Tukuche Peak, Hinchuli, Machapuchare atd. až osvítí i nás. Něco podobného jsem v životě neviděl. Nastala poslední etapa našeho treku. Masiv Anapurny máme stále po levé ruce. Po třech dnech se dostáváme ke gazíku a ten nás odveze do Pokhary. Odtud autobusem do KTM. Během pobytu v KTM dopoledne pracujeme na autě a odpoledne poznáváme pamětihodnosti hlavního města Nepálu. Bohužel se také dovídáme velmi smutnou zprávu, že Jožo Psotka vystoupil s Zolo Demjánem na Everest, ale při sestupu zahynul. Asi po týdnu jedeme do Naudandy čekat až se budou naši hoši vracet z hor. Dost se  celé protáhlo a cestu z Naudandy do KTM a zpátky jsme jeli asi 7x. Dne 31. října byl pro mě nejčernější den. Ráno se objevil v Naudandě šéf expedice Jirka Novák a dozvěděli jsme se, že na vrchol Dhaulagiri vylezli 23. 10. Honza Šimon, Jarýk Stejskal a Karel Jakeš. Honza Šimon se při sestupu zřítil. Bylo to hrozné. Okamžitě jsme s Jirkou Novákem jeli do KTM. Tam je se dozvěděli další jobovku, že byla v Indii zastřelena Indíra Ghándíová a k tomu všemu nám večer naboural opilý nepálský řidič zaparkovaný kamion. Škoda se v noci zdála větší, ale během příštího dne jsme to dokázali s Petrem opravit. Naše expedice pomalu končila a my jsme se vydali na zpáteční cestu.  V Indii byla téměř občanská válka, Pandžáb hermeticky uzavřený. Docela nervy. Podařilo se nám navštívit v Agře Tádž Mahál nádheru, která se snad nedá ani popsat. Z KTM do Dillí jel s námi Pavol Pochylý, zvaný Pavouk, od kterého se Slováci distancovali. Z Dillí vzal posledních 9 členů  expedice tehdejší premiér Štrougal, který se zúčastnil pohřbu Indíry Ghándiové, vládním speciálem do Prahy. Trochu jsem jim záviděl, protože mě, Petra Schnabla a Jirku Pelikána čekala velmi dlouhá a strastiplná cesta domů. Ale konec dobrý, všechno dobré. Naše hranice  v Bratislavě jsme přejeli 2. prosince v 1 hodinu v noci, tam nás nikdo nečekal. Po krátkém přespání jsme dojeli do Prahy, kde nás čekal Kadálek a rodina Schnablova a k večeru do MH. U našeho baráku bylo nejméně 50 kamarádů a přivítání bylo velkolepé. Než jsme s Jirkou Pelikánem vylezli z kabiny, tak už nám podávali čerstvě natočené pivo od Jelena a slavilo se pozdě do noci. Pro mě to byl jeden z největších životních zážitků.
O naší expedici si můžete přečíst knihu Mirka Lanče Šmída "Dva kroky od vrcholu" anebo knihu "Zabudni na Everest" od Jarýka Stejskala.
Ještě účastníci expedice: Jiří Novák vedoucí expedice, Jarýk Stejskal, Karel Jakeš, Honza Šimon, Petr Schnabl, Pavol Rajtar, Karel Jerhot, Jan Ďoubal, Mirek Mžourek, Richard Kašťák, Jirka Pelikán, Josef Rybička, Gigo Vincentin, Zuzana Hofmanová, Alena Stehlíková, Bob Mrozek, Míra Šmíd, Jindra Martiš, Standa Šilhán a já.
A to je vlastně všechno.
Honza Patočka
 

Ambasáda v Díllí. Zleva Jirka Pelikán, Honza Patočka, Petr Schnabl.


Cesta Iránem.


Patan


Na břehu jezera v Pokhare, v pozadí Macha Puchare a Anapurna.

*Titulní foto je ze zpáteční cesty v Turecku na pozadí s Araratem.