Zpíčený vázání aneb Krkonošská sedmdesátka 2016
Zpíčený vázání aneb Krkonošská sedmdesátka 2016
Jeden moment utkvěl mi z letošního běhu nejsilněji. Na úvod podělím se s Vámi o tuto poetickou historku, k níž se v myšlenkách vracím ještě po čtrnácti dnech, protože byla prostě neuvěřitelná. Takže: kilometr cca 35 – tý, extrémně prudké stoupání nad Klínové boudy, všichni jdou pěšky, lyže v ruce, všichni jsou tzv. na hadry. Tady jedou jen ti opravdu nejsilnější jedinci. A i my jak si to ve velice pokleslé náladě sunem krok za krokem nahoru, tu najednou zbystříme za námi postavu, které se pomalu, ale jistě posouvá na lyžích před nás. Je to překrásný pohled, nádherně vyrýsované nohy, prdelka ani nemluvit, vyšvihané tělo sportovní miss fitness, dlouhé hnědé vlasy do copu, efektní čelenka a tmavé sluneční brýle, to vše oděné v hodně slušivém závodním obleku. Prostě baba NEUVĚŘITELNÁ. Všichni si v duchu představujem možné i nemožné. Nikdo z nás nemluví. Až najednou Majkl se odhodlá:
„Slečno, to musíte mít páru tady takhle do kopce na lyžích, to jen tak někdo nedá.“
„Zpíčený vázání. Nejde pak zapnout.“
Málem jsme se skutáleli zpátky dolů. To jsme fakt nečekali. Úplně nám vyrazila dech. Prostě se s tím slušně řečeno nesrala. Ještě několikrát ten den po závodě si tuto historku dáváme k dobru.
Avšak ani o další zmíněníhodné momenty na letošní „pajdě“ nebyla nouze. Jako třeba například, když Jarýk objal stromeček na nemlich stejném místě jako loni. Myslím, že na příští rok už z něj bude mít trauma. Jinak po několika mnohých urgencích jsme nakonec pátého člena hlídky sehnali v Boleslavi přes Vaška Vopata. Byl jím Míra Hanke, ultramaratónský běžec, prý už uběhl v kuse i přes 200 km. Z toho jsme měli respekt. Nakonec se závod vydařil jako vždy. Počasí bys těžko lepší pohledal, mrzlo asi -2, slunce se dralo ven a stopa ujetá jak blázen. Prostě to svištělo,, i když musíme dodat, že jsme letos asi i dobře namazali. Z toho jsem měl taky radost samozřejmě. Trápil se právě Míra, vůbec mu nejely lyže a to je na 50km docela podstatný hendikep. Nicméně statečně to celé dobojoval až do konce. Brutální Hromovku na začátek (prvních deset kilometrů pořád vzhůru s tím, že vůbec prvních 600m po startu je přímo po sjezdovce, to je prostě drsný) jsem letos vyloženě vytrpěl. Vpodstatě neustále se mi chtělo na blinkání. Vpředvečer závodu jsem totiž Jardu vzal na exkurzi do Suhrovic a Dingo 13° nebyla ideální na přípravu. Celou cestu nahoru jsem si říkal, že mám přece naběháno, takže to prostě nějak urvu. Na Pláních K1, a čekáme, a čekáme. Když jsme konečně kompletní jedem dál. Nad Klínovkou následuje zkouška odvahy, tady se musím pochválit, obávaný Hahnenkamm jako jediný z naší hlídky jsem sjel celý přímo dolů. Posledních asi 70m už ve vejci a po brutální kompresi mi tam skočilo určitě k 60 kmh. V namydlené zmrzlé stopě to jelo fakt neskutečně. Dojel jsem tak skoro až na Friesovky. Za chvíli mě dojíždí Majkl a čeká nás to nejhezčí z celého závodu. Chvílemi si i povídáme a od Srubu se před námi rozvine krásná široká utažená dálnice, jsme tam sami dva a radost z jízdy nám stříká ušima. Za Zinneckerovou strouhou čekáme zase na zbytek a dál už se držíme pospolu. Na Pražský otočka s K2 a dál už jen zpátky po stejné trase do cíle. Tentokrát mi to celkem jede, oproti loňsku, kdy jsem se druhou půlkou vyloženě protrápil. Pláně K3, Struhadla, poslední to zpropadený kopec a pak už jen dolů a dolů a na úplné finále jeden rozrytý Kleine Scheidegg. V cíli řveme jak medvědi a je nám zase dobře. O pár hodin později U Antošů do nás Majkl tak dlouho hučí, že jsem mu na příště přislíbili přidat ještě těch 20km.
Hlucháč.